Doba je těžká, prožíváme situace, které jsme ještě neprožili, nemáme s nimi zkušenost, máme nervy napjaté jako špagáty, protože se na nás odevšad chrlí informace a my je nedokážeme filtrovat na podstatné a nepodstatné a pravdivé a nepravdivé.
Potom nás zachvátí vztek.
Co je vlastně vztek? Je to pocit, který nás ovládne, když se dostaneme do situace, kdy se děje co jsme nečekali, v čem se neorientuje, ztrácíme nad děním kolem nás kontrolu a dostáváme strach.
Ano, pod vztekem je strach!
Máme pocit, mylsíme si, že něco, nebo někdo řídí náš život a my to bezmocní nemůžeme nijak ovlivnit.Ničí naše plány, uvrhuje nás do nejistoty, i existenční.
To už jsme na pudové úrovni. Základní náš pud – pud přežít – v nás bliká jako poplašné majáčky, činí nás zmatenými, bez schopnosti realisticky vyhodnotit situaci a potom ji v klidu řešit. Může nás to vést k depresi až apatii, prostě to vzdáváme a hroutíme se. nebo nás to hodí do agrese, vybereme si často náhradního viníka a k němu směřují naše verbální, často i konkrétní fyzické agresívní projevy.
Co dělat, aby nás vztek, potažmo strach úplně neparalyzoval?
Prostě se vyvztekat: vykřičet svůj vztek i obavy, třeba i mlátit, nejlépe do něčeho měkkého, ale ne do měkkého těla někoho, skákat, mlátit rikama kolem a kolem, třeba si lehnout na zem jako když jsme byli malé děti a tlouci rukama do země, nohama kopat a tak to ze sebe dostat.
Když takto první nával vzteku ze sebe dostaneme, částečně se uklidníme, je dobré se posadit, napít se vody, vvydýchat se a zkusit použít zdravý rozum, který nám řekne, že když situaci nekontrolujeme a neřídíme, je nejlepší odevzdat ji celou něčemu „vyššímu“. Bohu, Osudu, Karmě.
A potom jít dělat něco rutinního, obyčejného, nejlépe fyzickou práci: štípat dříví, vytřít podlahu, umýt okna, zrýt zahradu….
A zkusit se zasmát, třeba sám sobě… humor nám vrací energii a posiluje nás.
Vše se dá zvládnout, věřte mi! Aloha!
