Často se mi stává, že s lidmi probíráme téma neúspěchu, nezdaru, chyby…. a právě postoj k vlastní chybě či neúspěchu zásadně ovlivňuje náš život…. obvykle je nám již v dětství vložen postoj: chyba je špatná věc, neúspěch je něco, za co se máme stydět, je to projev našeho selhání…. a právě tento postoj je velice destruktivní, protože snižuje celkoou naši sebehodnotu a důvěru v naše činy, vlastně je zdrojem našich dalších chyb a neúspěchů….

Obvykle lidé reagují při upozornění na to, že udělali chybu popuzeně, začnou se buďto obhajovat, nebo svádět vinu za svoji chybu na někoho jiného…. místo toho, aby s chladnou hlavou vyhodnotili situaci, která vedla k chybě, uvědomili si příčiny toho, že udělali chybu a hledali řešení, která vedou k neopakování chyby, tedy k úspěchu…

Často se ti, kdo nás vychovávají, kdo nás učí, kdo nás řídí, staví do pozice: já nechybuji, nikdy jsem žádnou chybu neudělal….. to ale nemůže být pravda, protože není na světě člověk, který by v životě žádnou chybu neudělal… to není zkrátka možné…

Chyby jsou cesty učení, získávání zkušeností, jsou zcela normální… ano, není chyba jako chyba, některá chyba je téměř bezvýznamná, přehlédnutelná, jiná může být až fatální, může mít za následek velký zvrat v našem životě, dokonce může náš život zcela převrátit vzhůru nohama…. v důsledku chyby můžeme úplně padnout na zem, ale nepropadnout beznaději,  ale nadechnout se nabrat sil a začít  se zvedat a stavět se na nohy, začínat znovu…. je to často těžké, ale jde to…

Na dotaz co je to vlastně úspěch odpovídám: úspěchem je pro každého něco jiného, je to zcela subjektivní… ano, v určitých obdobích si společnost vytváří určitý obraz, někdy i normu úspěchu, kterou většina lidí přijme za své a potom se snaží tohoto úspěchu dosáhnout, často bez toho, aby si uvědomila, že to je jen chiméra, za kterou se pachtí a ženou, že jim to nepřináší radost, spokojenost,nebo když ano, jen chvilkovou… ale úspěch je pojem zcela subjektivní a měli bychom již od dětství dostávat prostor k tomu, abychom si vytvářeli svobodně vlastní názor na úspěch, především bez obav z toho, jak nás bude hodnotit okolí… úspěch je podle mě pocit, když se cítítme dobře, když jsme spokojení, ale bez toho, abychom čekali jak se k tomu staví naše okolí… prostě být svobodný…. to je úspěch největší… protože když se cítím svobodný, mám dost sil, jsem zdravý, spokojený, šťastný…..

Pokud ze sebe setřeseme okovy strachu z chyb a neúspěchu, otevírá se nekonečný prostor naší tvořivosti, radosti, prostor pro opravdové objevování a prožívání života….Aloha!!!!

Když se trochu objektivně zamyslíme a podíváme se na vlastní životy, tak u nás v české kotlině musíme konstatovat, že se nám žije moc dobře: vše, co k životu potřebujeme máme, máme střechy nad hlavou, máme dostatek potravy, máme celkem čisté životní prostředí, máme dost volného času, máme bezplatné vzdělání, zdravotnictví, spousty sociálních dávek, o mnoho věcí se stará stát – my jsme na něj delegovali mnoho kompetencí, a tak odvádíme daně, ze kterých se potom platí určitá infrastruktura, lidi, kteří to zajišťují a mají i kontrolovat jak smysluplně a ekonomicky se peníze z daní používají… no tady je veliký prostor pro zlepšování……. na našich ulicích je realtivně bezpečno, kdo chce pracovat má možnost – na druhé straně je tu veliký problém se sociálními dávkami – nedostávají je ti, kdo opravdu nemohou objektivně pracovat, ale většinou ti, kdo nechtějí…. na druhé straně často ti, kdo odvádějí dobrou práci, za ni dostávají mizernou odměnu…. je tu mnoho věcí, které bychom měli přehodnocovat a dělat jinak, ale obecně se tu máme velice pěkně… za čož bychom měli každodenně projevovat vděčnost….

Ale člověk, když se má delší dobu dobře, začne zlobit… přestane si vážit toho jak se má, co vše má, začne vymýšlet hlouposti, začne koukat po sousedovi, zda náhodou nemá víc než on, začne závidět, pomlouvat, intrikovat….

Člověk, který pozná, že může jít cestou využívání druhých, a že mu to prochází, většinou není dost silný aby se zastavil, řekl si: ne tohole nebudu dělat, to není čisté, musím to změnit a přestat využívat druhého…

Stejně je to i ve vztazích mezi partnery: lidé se snaží ze začátku vztahu, zamilovanost navíc člověka poněkud pozmění, on reaguje jinak než standartně…. protějšku se jeví báječně, lidé opilí láskou, optikou růžových brýlí vidí a prožívají život jinak… to trvá určitou dobu, potom dochází k určitému vystřízlivění a přichází období skutečné tvorby vztahu – a tam to pomalu často začíná skřípat… místo domlouvání a spolupráce přichází konflikt, hádky, výčitky, vydírání, a vše se kazí…a ničí…

Člověk má veliký sklon házet vinu za vlastní neúspěchy na druhé, na jedné straně chce být svobodný, ale nechce přijmout osobní zodpovědnost za svůj život…. je to taková houpačka nahoru dolů, návaly euforie a potom propady do skepse a deprese..

Nevíme co vlastně chceme a když něco chceme, nedokážeme přijmout často všechny požadavky a důsledky toho a pustit se s nasazením do uskutečnění, čekáme, že za nás udělá někdo druhý….

Máme moc času zabývat se zbytečnostmi, vymýšlet zda první byla slepice či vejce a mezi prsty nám protéká spousta času, který bychom mohli využít třeba k tomu, abychom se pokusili zamyslet sami nad sebou, zda nechceme po druhých co sami neděláme, zda nejsme moc sobečtí a na druhé straně moc zbabělí, zda stále nekritizujeme druhé a sami se projdeme po lese a necháme tam odpadky, které bychom měli vzít s sebou….a podobně…

Začít u sebe, pokusit se dělat změny na vlastním životě, nedělat co bychom nechtěli aby nám dělali druzí, každodenně děkovat za dary, které nám Život poskytuje a zbytečně se nezabývat věcmi, které nemůžeme změnit…. a pokud je změnit chceme, tak do toho jít s odvahou a odhodláním, naplno a s vědomím důsledků, které nám to přinese…

Když začneme každý u sebe, začne se měnit svět…. ale samozřejmě, že to chvíli potrvá… a to je zkouška naší trpělivosti a odhodlanosti…

Tak přestávám nyní „filozofovat“ a jdu žehnat zahradě a zvěři, slunci na obloze, vodě ze studny, času, který na to teď mám a dnu, který je přede mnou….Aloha!!!

Občas mě něco tak napadne a někdy mám potřebu se o to podělit s Vámi…. dnes mě tak napadlo, potom, co jsem na jednom trhu viděla údajného producenta zeleniny vyhazovat do směsného kontejneru několik beden zvadlé zeleniny potom, co sotva zaparkoval, aby začal vybalovat zboží… Prostě nemohu věřit tomu, že to vypěstoval, protože proč by do auta nakládal povadlou a téměř hnijící zeleninu, když by logicky naložil čerstvou, kterou sklidil a tu zvadlou by dal na svůj kompost…  prostě asi někde nakupuje zeleniny kdovíjaké kvality  a ani ji nepřebírá a nechává v autě jak přejiždí z jednoho místa na druhé… no ale lidé asi chtějí být stále klamáni….

Co to opravdu je ekologický přístup k životu a k produkci potravin, ale i k jejich spotřebě, co je to bio a co pod těmito pojmy skutečně je… selským rozumem a vlastní zkušeností nemohu nevidět pod často používanými pojmy ekologické, bio, … a podobně, nacházet  jen vlastně klasickou marketinkovou manipulaci ke zvýšení zisku.

Je opravdu ekologické a lidem i přírodě prospěšné když dovážíme ovoce a zeleninu z dalekých krajin v období, kdy u nás prostě ještě neroste?…. Představím si ty kolony kamionů a množství letadel, které převážejí často podtrženou zeleninu a ovoce a potom pod plynem dozrávající, aby dobu, než se dostane ke spotřebiteli „přežila“…. určitě si ráda v zimě občas koupím nějaký citron, pomeranč, banán, ale jen na zpestření jídelníčku, ale  my v zimě prostě jíme jablka, brambory, mrkev a zelí vypěstované přirozeně u nás a uskladněné ve sklepě….

Nějak mi neladí návody, které mě nabádají cpát se celoročně avokádem, které mimochodem mám moc ráda, ale opravdu jen občas ho zakoupím…., nebo ananasem a podobnými zázraky, které mi zaručí zdraví a krásu…. prostě obvykle sáhnu radši po kysaném zelí…. a po tom, co u nás právě roste…

Mám už tak nějak naučené i chuťové buňky, že mě nelákají rajčata bez chuti pěstovaná bůhvíjak a bůhvíkde… ale počkám si na rajčátka vypěstovaná u nás,  přirozeným a štrným způsobem,i když vegetační obodobí je tady kratší než někde v jižních státech….

Připadá mi ekologické spotřebovávat to, co se vypěstuje nejblíže u mě a nemusí to cestovat stovky kilometrů a tudíž zatěžovat životní prostředí….

Kdybychom trochu ubrali na množství potravin, které nakoupíme a potom třeba ani nespotřebujeme a vyhodíme, nemuselo by se toho tolik pěstovat a příroda by si oddechla a následně i my lidé bychom si oddechli s ní….

Často je státem podporované a tudíž i finančně výhodnější pěstování monokulturní, jednodruhové, ale půda se tím velice zatěžuje… vždyť stačí vzpomenout si jak naši předkové praktikovali trojpolní systém, protože věděli, že půda si musí odpočnout a že není dobré, sázet stejné plodiny na pole rok co rok….

Stále nás dostihuje démon kvantity, která je samozřejmě vykoupená nízkou kvalitou….ale máme to ve svých rukách, zda se jím necháváme ovládat, nebo si zachováme skrze zdravý rozum i svobodu a tedy i zdraví… nenecháme se manipulovat s kupovat a spotřebovávat zbytečně…

Dorozumívání mezi lidmi probíhá především skrze slovní komunikaci…. a v tom je právě problém: od dětství nám vkládají ti, co nás vychovávají a vzdělávají do mysli pojmy – slova a ta slova mají nějaký význam… sestavujeme potom ta slova do vět a jimi vyjadřujeme co si přejeme, co potřebujeme, co nechme, jak se cítíme, ….. ale slova jsou jen pojmy, pod  vysloveným či napsaným slovem nemusí být plná „energie“ toho, co chce dotyčný sdělit…. často pod vyřčenými či napsanými slovy není „energie“ vůbec žádná…. a tady vznikají problémy v komunikaci… často někdo vysloví třeba: toto a toto udělám, toto a toto bude takto… a my to bereme jako faktum, prostě spolehneme  se na to, že když to dotyčný vyřknul, že to také tak bude, že to udělá, jak řekl…. ale slova plynou a dotyčný ač je vyřknul, nedal do nich plnou „energii“…. časem zapoměl co vlastně řekl že udělá a my se pak divíme, že to neudělal, když to řekl…. a začínají konflikty, dohady, spory…..

Často někdo něco řekne, ale , i když mluvíme stejným jazykem, zcela mu neporozumíme a vyložíme si jeho výrok jinak, než on to myslel… a zase tu je prostor pro zmatek, konflikt….

Jak se tedy dorozumívat, aby nevznikaly komunikační šumy, zmatky, konflikty? Na to je těžká odpověď: museli bychom začít od sebe, učit se opravdu vážit slova, věty, než je vyslovíme, zamyslet se nad tím, co věechno může vyslovení slova způsobit, jak si je může ten, kdo je slyší vyložit….

Cestou je opravdu učit se být rozvážný, vážit slova, pořádně také poslouchat druhého, když nám něco říká, a zároveň sledovat, zda pod vyřčenými slovy jsou skutky, zda slova a skutky dotyčného jsou v souladu…

A někdy je skutečně užitečné si v některých situacích sepsat vše na papír, aby potom nevznikal konflikt při dohadování se kdo co vlastně řekl a potom skutek byl jiný….

Slovo je mocná energie se kterou bychom se měli stále učit nakládat….

V den, kdy se psalo datum 14.5. 1316 se narodilo dítě, které v dospělosti velice ovlivnilo dějiny nejen českého státu… Karel IV…. již z data jeho narození lze vnímat jak silný osud tohoto člověka čekal….

Numerologicky jeho narození lze popsat takto: Já teď a tady jsem nositelem Řádu – opaku chaosu, jsme vizionář, se schopností směřovat druhé, ovlivňovat jejich životy….k tomu mám Dar tvořivosti a je to moje „karma“, můj Osud…

Karel tedy neměl šanci nebýt významným panovníkem neměl šanci neovlivnit dějiny českého státu… to byl jeho Osud….. a to, že byl opravdu obdařen významnými schopnosti, k tomu prostě tak nějak náleželo…. možná nebyl až tak dobrým manželem a otcem, jeho osobní život nebyl zrovna úspěšný…., ale nedivme se, když měl tak významný úkol jako panovník… a toho se jistě zhostil zcela výjimečně dobře… jeho „vize českého státu byla konstruktivní a uměl ji dobře realizovat, uměl se obklopit lidmi, kteří jeho záměry pomáhali uvádět ve skutečnost.

V době Karla IV. český stát šel k vrcholu, alespoň co se týče výstavby významných staveb, umění a vzdělanosti… to Karel ovlivnil velice dobře… na druhé straně katolická církev již nabírala  tendenci k rozkladu co se týče odklonu od prostoty a upřímnosti služby kněží, především vysokých hodnostářů, lidem… „kázala vodu a sama pila víno.“…. vrcholil obchod s odpustky a marnivost hodnostářů neznala míry… podhoubí pro reformaci, v Čechách  – pro husitské války rašilo a po smrti Karla vše propuklo… z výšin rozkvětu přišel pád do destrukce…. tak to  v dějinách bývá…

Letos slavíme 700 let od narození tohoto významného člověka…. jaký asi bude den s datem 14.5. 2016?… můžeme si to trošku nastínit:

Tento den nám přinese možnost vnést do záležitostí vlastního života trochu Řádu, začít odstraňovat chaos, a to nejen ten zjevný, ale především chaos uvnitř nás…prostě můžeme začít „čistit a rovnat své myšlenky, pocity, přístup k vlastnímu zdraví, čistit vztahy… a to jak to budeme dělat, jak k tomu budeme přistupovat, to potom ovlivní náš život nejen na dalších pár dní… je to takový vír energie urovnávání a čištění, který zde prostě je a pokud se tomu budeme bránit, tak nás asi trochu semele….

Energie tohoto dne a této doby je tak silná, že vymlouvání se za to,že náš život není takový, jaký bychom si představovali, může někdo jiný nám prostě nebude procházet… a to je energie, kterou nám jako dárek – to cítím  – posílá král Karel IV….

V jednom městě žil muž, byl nahluchlý, špatně viděl….. neposlouchal rádio, nedíval se na TV, nečetl noviny… prodával ve svém malém stánku na ulici párky v rohlíku… protože prodávání bylo vlastně jeho životní náplní, dělal to velice laskavě, ke každému párku přidal dobré slovo a úsměv.

Lidé si jeho párky oblíbili a stavovali se pravidělně … protože byli spokojeni, řekli to svým známým, ať se staví…. a tak mu přibývalo zákazníků. Po čase zjistil ,že už mu jeho malý stánek nestačí, tak si pořídil větší… a stále mu přibývalo zákazníků, že na to už sám nestačil.

Jeho syn studoval na univerzitě, otec mu dopřál výborné vzdělání, mohl si to dovolit, vydělával dobře z prodeje párků v rohlíku…. když ho otec poprosil, aby mu chodil občas pomáhat s prodejem, syn se vyděsil a zvolal: „ty jsi se zbláznil! TV a noviny jsou plné zpráv o krizi, která se stále prohlubuje a ty chceš rozšiřovat prodej!“…..

Otec zesmutněl, celou noc nespal, druhý den objednal méně párků, nedostalo se na všechny, kdo přišli pro svoji oblíbenou svačinu, viděli smutného muže… další den jich přišlo méně… tak zase zmenšil objednávku párků, neuspokojil ani zbylé zákazníky a tak to šlo celý týden, až přišel poslední jediný zákazník a ptal se:“ Co se to s vámi stalo?… kde je váš úsměv, vaše dobré slovo?… jste snad nemocný?“…. „..ne, odpověděl prodavač…. je prostě krize.“ A zkrachoval…..