Zima je na odchodu, jaro se začíná ozývat… na jedné straně  je nám to příjemné, den se prodlužuje, sluníčko se ukazuje více, otepluje se…. ale pozor! Zima nás celkově vyčerpala. jedním z důvodů je to, že přestože jsme savci, nepřizpůsobujeme se rytmu přírody a ročním obdobím: žijeme ve stále stejném tempu, místo toho, abychom na zimní období zmírnili tempo a aktivity, přizpůsobili i stravování, pitný režim., „jedeme stále stejně..“

A tak zároveň s příchodem jara začneme pociťovat následky toho, jak jsme nakládali se svým životem během zimy. Pociťujeme únavu…. ale často, místo toho, abychom projevy únavy brali jako informace. že máme něco měnit, únavu se snažíme ignorovat …A to je chyba…. můžeme  se nějakou dobu se svojí únavou prát, ale nemáme šanci. Stejně nás přemůže, ale to se již projeví jako nemoc, bolesti, hlavy, páteře…..špatnou náladou, nervozitou…

Tak jak k jarní únavě přistoupit? Prostě ji přijmout a poddat se jí. Věnovat dostatek času spánku, vydatnější je spánek před půlnocí.

Denně chodit pěšky, třeba místo jízdy autem do práce,  jít na 30 minutovou procházku, nejlépe do přírody. Věnovat se alespoň 2x týdně pohybu, přirozenému, takovému, který nám pomáhá uvolňovat napětí ve svalech, rozproudí nám toky energií v těle, občas se zklidnit meditačním či relaxačním cvičením.

Dostatečně pít, především pramenitou vodu, třeba i čaje s detoxikačními účinky, jichž je dnes na trhu dost… zvýšit příjemn vitamínů, nejlépe přirozenou cestou: výborné je kysané zelí, saláty z čerstvého zelí, červené řepy…. třeba si dát i nenásilnou detoxikační kůru…například rýžovou. Místo kávy si dát Caro, místo alkoholu ovocný džus..

Ráno se při otevřeném okně pěkně prodýchat, dát si studenou sprchu…a začít den s myšlenkou: Každý den mi přináší nové výzvy a zkušenosti..!

Po nějakou dobu si stanovit priority v tom, co skutečně musíme udělat, zařídit, věnovat se odpočinku, příjemné četbě, ručním pracem, do obytných prostor si pořídit první kvetoucí květiny / prvosenky, hyacinty, krokusy, …./

Dnešnní odkaz na FB mě inspiroval k tomuto článečku. Kamarádka tam dala nádhernou píseň Edit Piaf“ Nelituji ničeho“. Nejen, že mi připoměla, že jsme před pár lety s Flekem uvedli celý taneční pořad Edit Piaf, kde jsme choreografiemi a scénami z jejího života  prožili všichni báječnou dobu příprav celého pořadu a samozřejmně také potom jeho uvedením v chrudimském  divadle určitý vrchol našeho snažení . Ale  také jsme si všichni šahali do svých tajných komnat, krásně vyplouvala stará zranění, křivdy, strachy…. v tom všem nám pomáhaly její úžasné písně i její zdánlivě krutý život od dětství až do relativně brzké smrti – prostřednictvím tance jsme to prožívali s ní a vlastně každý sám za sebe. Zajímavé bylo i to, že v průběhu toho roku, co jsme pořad připravovali a uváděli, mnozí z nás zažívali skutečné těžké situace v osobním životě. A ten, kdo je právě těžké nezažíval, objevoval je někde ve své minulosti. byla to vlastně báječná skupinová terapie… nejsou náhody….každý si to prožil jak uměl, všichni dohromady si procházeli přijímáním konkrétních tanečních a částěčně i činoherních roliček, svými pochybnostmi o svých schopnostech, o svém talentu, o víře v to, že ztvární roli, kterou dostal pravdivě, dokonale…..Přestože téma celého pořadu bylo vážné, ba  smutné, při jeho tvoření jsme zažili i veselé situace, přinesl nám mnoho radosti a každého nás něčím obohatil. Ani ten, kdo netančil jednu z hlavních rolí, ale jen třeba maličkou roličku, byl stejně důležitý jako ten, kdo tančil třeba Edit…. bez malých rolí by nebylo ani těch větších a velkých.

Litovat čehokoli je vlastně ztrátou energie. Jakmile něčeho v životě litujeme, popíráme vlastně sami sebe, protože naše zážitky, ať jsou jakékoliv, jsou naší součástí. Nevymažeme je ničím, nepopřeme je, nepomůže nám svalovat vinu za ty nepříjemné nebo bolestivé na někoho či něco, nepomůže nám ani obviňovat sami sebe. Prostě jsme určité situace nějak prožili. Tečka. Asi jsme to nedokázali jinak, než třeba v bolesti, zklamání…

Co se stalo se stalo. Jediné, co můžeme udělat, je, že přiznáme sami sobě bolest, zklamání… přijmeme to a jdeme dál.

Toto dokázala bez jakékoliv odborné pomoci Edit…. Mohla by již od ranného dětství obviňovat, žít v křivdách, trápit se…. prošla mnoha situacemi, kdy ji někdo opustil, zklamal, podvedl, využil. Ona to prožila a šla dál. Možná by bez těchto bolestivých zážitků nedokázala předat lidem ve svých písních tolik citu, lásky, opravdovosti. Ty těžkosti ji vlastně obohacovaly, otevíraly její srdce, zjasňovaly její nádherný hlas. Proto její písně zněly pravdivě, ona byla pravdivá… sama k sobě, ke svým prožitkům, při  symbolickém pádu na zem zcela jistě cítila velikou bolest, ale vždy se zvedla s šla dál, zpívala dokud žila.

Nelitovat ničeho přináší velikou úlevu, přináší novou energii, přináší naději…..

Počet psů chovaných lidmi za poslední roky roste velmi výrazně. Pamatuji se na dobu, kdy jsme si pořizovali prvního psa…. někdy před 30 lety…. a protože jsme bydleli v panelovém domě, dali jsme mu boudu na balkon…..  byli jsme jediní, kdo psa takto choval.. v celém sídlišti. Každé ráno jsme s ním před odchodem do práce běhali na plochou dráhu, aby se vyvenčil… potom si pes zalezl do boudy a objevil se až při našem příchodu z práce… první co jsme já nebo manžel udělali, bylo vzít psa na plochou dráhu a vyběhat a vyvenčit ho. Před spaním ještě jeden z nás se psem ven alespoň podél řeky. Nenepadlo by nás nechat venčit psa v okolí domu. Náš čas a péči nám pes vracel tím, že byl absolutně klidný, neštěkal, nijak se neprojevoval…. dokonce někteří sousedé zjistili až po roce, že vlastně psa na balkoně chováme… a dost se tomu divili… tedy tomu, že je tak klidný a zdánlivě nenáročný…. Pes dostával možnost dostatku pohybu, naší pozornosti, proto s ním nebyly žádné potíže. jen nám vracel to, co jsme dali my jemu.  Čas, které jsme mu věnovali byl také časem, který jsme věnovali sami sobě. I to ježdějí na kole s dvěma kýbly na jatka pro neproprané vnitřnosti, jejich čištění, krájení, vaření, zamrazování… to vše obohacovalo náš život, to nás všechny spojovalo a energeticky vytvářelo soulad. Pes to vnímal s tak nám naši energii vracel poslušností, bezproblémovostí, i svojí dlouhověkostí. A odešel v 15. letech bez utrpení, o vánočních svátcích…. chyběla nám, bylo nám po ní smutno, ale to je život. když se naplní , nezbývá než to přijmout.Byla to vzájemná spolupráce, vzájemné učení, vzájemná radost. A všem nám to prospívalo.

Dnes, když jdu sídlištěm, pokud sejdu z chodníku, hrozí mi velmi reálné nebezpečí, že šlápnu do psího hovínka. Potkávám spousty lidí, jak venčí psa ve městě…… někteří se dokonce skoro nevzdálí od domu, ve kterém bydlí. Honem, vyvenči se, udělej potřebu ať můžu domů, do tepla, k TV, PC…… nedají psovi ani sobě ten čas, prostor odejít někam do volného prostoru, vyřádit se, společně si pohrát, vybít přebytečnou energii, provětrat se.

Pes člověka obdarovává Láskou, nehodnotí ho podle toho, jak je vzdělaný, jaké má společenské postavení, kolik má peněz, jeli mladý a krásný či ne….Pes člověku ukazuje, že Láska může být čistá, bezpodmínečná, odevdaná. Pes dává najevo své „city“, nebojí se je projevit, jevlastně odvážný…. člověk se bojí dávat své city najevo, má strach projevit svá přání, snaží se různými způsoby získat přízeň okolí, prestiž, hromadé věci, aby zaplnil prázdnotu ve svém srdci. Pes mu ukazuje, že stačí mít místo kde složím hlavu, že nemusím mít množství zásob, abych se cítitl bezpečně, že se nemusím bát projevovat své city, tužby, přání….. A jak je stále více lidí žijích ve strachu, nepociťujících bezpečí a hledajících Lásku, kterou neumějí nacházet ve svém srdci, tak přibývá psů držených lidmi.

I když psa nebudete venčit tak jak skutečně potřebuje, nebude se na vás zlobit. Vžd, když odejdete, bude na vás čekat, při návratu vám nic nevyčte, bude vás vítat s nesmírným nadšením. Smečka se schází, je to důvod k radosti. Ano, pes se chová pudově. jeho zdánlivé projevy citů mohou být vlastně pudovým chováním…. ale není náhodou ta sounáležitost se smečkou přirozená, prospěšná? Proč bychom se od psa nemohli něco učit? Třeba tu sounáležitost, přímé jednání, pokoru a hlavně otevřenost. Projevujme svoji přízeň psům, ale projevujme ji i lidem!

Mé zkušenosti mi dávájí neustále se vytvářející obraz toho, jak my lidé fungujeme v tomto životě…. jsme úžasný pestrý celek, jehož jednotlivé části jsou vzájemně úzce propojené, které se vájemně stále ovlivňují a vše to směřuje k našemu rozvoji. Myslím si, že nic není v tomto celku, který tvoří fyzické tělo, vědomá mysl, nevědomá mysl, pocity, emoce, energetické dráhy, body, centra, energetický obal, smysly, karma / osud, nebo životní úkol/ více důležité, ani nic není méně důležité. Všechno se to vzájemně ovlivňuje, podmiňuje, příčina vytváří následek  následek je zároveň příčinou dalšího následku…. jak se v tom zorientovat, jak ten všechen úžasný potenciál využívat, jak se vyznat sám v sobě, ve svých funkcích, reakcích, citech, myšlenkách, vztazích, úspěších i neúspěších…?

Docházím čím dál více k tomu, že spousty toho je nám skryto a skryto zůstane, protože to je vlastně to krásné, že vše se nedá přesně popsat, spočítat, ani ovlivnit. Tento postoj by mohl dovést někoho k nihilismu, beznaději, rezignaci. Mě to naopak velmi povzbuzuje v poznávání sebe, ostatních, života, okolního světa…. právě to, že vše nemohu uchopit, popsat, poznat, ovlivnit je pro mě zázračné a zároveň povzbuzující, to mi dává sílu stále jít vpřed, nevzdávat nic i když to je těžké, často bolestivé a zdánlivě neřešitelné. Učí mě to posilovat moji pokoru, sounáležitost se vším a se všemi, a také sama se sebou. Můj intelekt je stejně hodnotný jako moje základní instinkty, moje racionální vědomosti jsou stejně hodnostné jako moje nevědomost, můj malíček na opravé noze je stejně hodnotný jako moje srdce, plíce, levé rameno, řasy, oko či slepé střevo. Moje mysl ovlivňuje moje tělo a moje tělo, ve kterém je zapsaná buněčná paměť všeho, co jsem prožila ovlivňuje stejnou měrou moji mysl, pocity, …..je to nádherná barevná stále se přitom měnící mozaika. Život je pohyb, změna, vývoj. jak pohyb ustane, přestanou se dít změny, přestanu se vyvíjet a můj život v podobě lidské bytosti končí. Smrt je zastavení, ustrnutí, přestávka. Proč se tedy smrti bát, proč ji odmítat, dělat že není? Každý den odumře mnoho mých buněk, jsou nahrazeny novými, vypadá mi spoustu vlasů, vyrostou nové, mám mnoho myšlenek a ty odplynou, zapomenu je, přijdou nové myšlenky…. prožiji mnoho pocitů, ty zmizí, přijdou nové pocity….. stále se měním…. nic s tím neudělám, nezastavím to, to je život.

Mohu to však ovlivňovat, sice jen do určité míry, tomu věřím…, ale mohu to ovlivňovat. Poznáváním vlastních myšlenek je mohu měnit, usměrňovat, poznáváním vlastních pocitů je mohu měnit, usměrňovat, poznáváním vlastního těla skrze vědomé prožívání tělesného pohybu, funkcí, reakcí to mohu měnit. Každá změna mysli a pocitů vede ke změnám v mých buňkách, změny v buňkách přinášejí změny v mé mysli i pocitech. Vzájemně to takto stále běží…. Mohu žít vlastně jakoby mimo sebe, vlastně nevědomě, nebo se mohu postupně učit vnímat sám sebe, své myšlenky, tělo, energie, které do mě proudí, které mnou proudí, které ze mě odcházejí, mění se…. mohu je potom začít ovlivňovat, vědomě prožívat a žít tak více naplno, vědomě…

Často chceme něco v našem životě změnit,uzdravit, hledáme odpovědi na otázku kde dělám chybu, jak to napravit… vymýšlíme to…. to je podle mě část cesty, ale pokud ji nedoplníme další částí, vlastně moc nezměníme, nebo vůbec nic.

Příklad: většina z nás lidí prožila, prožívá strach…. často na úrovni projevené vztekem, vzdorem, odmítáním…. to je jedno, prostě podstatou je nějaký strach…. strach je základní emoce, pocit ohrožení…. opakem strachu je pocit bezpečí, jistoty. Kdo z nás by chtěl žít ve strachu? Asi nikdo. Když budu cvičit mysl, dělat určité praktiky, aby strach z mysli dostal… bude se mi to dařit jen částečně, protože všechen prožitý strach je zapsán v mé buněčné paměti. Pokud ten strach v buňkách zůstává, dostává se do rozporu s mojí  myslí, ve které si snažím udržet  myšlenky ve kterých strach není…. ale v buňkách je dál.

Co s tím? Je to docela jednoduché: strach z buněk odstranit. Nejde to odoperovat, nejde to indikací léky, ale jde to podle mě cestou změn, které mohu dělat například využíváním energie základních živlů: země, ohně, vody, vzduchu a éteru. Když se s těmito živly začínám spojovat, začínám je vědomě prociťovat, pociťuji vůči nim vděk, dějí se zázraky! Moje buněčná paměť se začíná měnit, dalo by se to popsat, jako by se čistila, vyprazdňovala…. a vytváří se v ní nový prostor, který je osvobozený od strachu a jeho „podmnožin“…. a může do buněk pronikat bezpečí, jistota, tudíž zdraví, příjemno a také dostatek energie. takto změněná buněčná paměť ovlivňuje moji mysl, pocity a změny v mém životě mohou skutečně nastávat.

Je to proces. nejde to podle mě udělat jednou provždy, protože stále prožíváme nějaké situace, regujeme na ně na úrovni pocitů, myšlenek, slov, činů, energií…. cestou je myslím stálé spojování se s těmi živly, cvičením, meditacemi, projevováním vděku…..

Adventní věnec je asi součástí výzdoby téměř každého příbytku kolem nás…. zdobíme si každoročně věncem obydlí, ale tušíme co symbolizuje, jaké poselství nám přináší do doby Adventu? Věnec je vlastně kruh, tedy dokonalý tvar, který nemá konec ani začátek, symbolizuje nekonečnost bytí. Ten věnec je zpravidla vytvořen z větviček, které symbolizují přírodu, jejíž jsme součástí. Zdobíme ho dále různými plody, semínky, které symbolizují úrodu, plodnost. Navěnec obvykle přiděláváme 4 svíčky. 4 svíčky jako čtyři světové strany, když je spojíme pomyslnými přímkami, vznikne nám kříž, jež symbolizuje princip existence vesmíru: smrštění a rozpínání. Barvy svíček na tradičním věnci, by měly být fialové, symbolika nejyšší duchovní barvy, také barvy korunní čakry, tedy spojení s celkem, jehož jsme součástí, s Univerzem. Můžeme přidat i 5. svíčku doprostřed věnce, růžovou, ta značí střed, spojení, sdílení, bezpodmínečnou lásku a nevinnost. Zapalování svíček symbolizuje světlo, které osvěcuje temnotu, které přináší život, naději, lásku.

Vědět možná některé věci, nám může pomoci více jejich používání využít, procíit, prožít, ne jen jít po povrchu…. krásný Advent všem!

Slovo komunikace má význam ve smyslu spojovat….komunikujeme, tedy spojujeme…. spojujeme se nejprve sami se sebou, se svými pocity, představami, přáními, potřebami, strachy, pochybami, zraněními… umíme to? Naučili nás to ve složitém vzdělávacím procesu, kterým jsme prošli? Třeba jsme získali i akademické tituly…. přineslo nám to lepší spojení sami se sebou? Naučili jsme se smi sobě rozumět? Naučili jsme se sami sebe přijímat? Spojovat sami sebe se sebou samými nás neučili, nenaučili, my to prostě neumíme… ano, neumí to většina lidí kolem nás, ale to neznamená, že jim to prospívá…. možná je známkou toho, jak neumíme sami se sebou komunikovat, spojovat se se sebou i to, že neumíme komunikovat se svými okolím, s druhými…. a možná je to příčina stavu vztahů mezi ldimi, stavu dnešního světa… svět se spojuje: není problém dojet, doletět, doplout, dotelefonovat se, domeilovat se téměř kamkoliv na světě…..a to nás mate, myslíme si bláhově, jak je svět propojený, jak dokonalá je komunikace….a opak je pravdou. Dokud se nenaučíme komunikovat sami se sebou, na základě toho rozumět sami sobě, nemůže se nám to dařit s okolím. Možná bychom všichni měli jít do první třídy, začít se skutečně něco smysluplného učit: spojovat se se svými pocity, potřebami, přáními, tužbami, představami…