Kolena jsou tou částí těla, která je spojena s pokorou, s pocity ponížení. To, co je žití v pokoře je myslím pro většinu z nás velice složité. Máme totiž zakódované vzorce, že pokorný je ten, kdo trpí. Jsou to nevědomé pozůstatky mylně pochopeného obrazu Ježíšova ukřižování, jeho oběti. Po staletí je tato událost zobrazována především jako akt fyzického i psychického utrpení, jako akt sebeobětování. A to má geneticky vliv na mnoho generací, i když nejsme křesťané, v naší mysli je tento obraz uchován a my potom pokoru chápeme mylně jako sebeobětování, za pokorného považujeme toho, kdo trpí. To je veliký omyl. Pokud Prozřetelnost stvořila tento svět, člověka, zcela jistě to byl akt lásky. A láska nemá nic společného s utrpením. Láska je spojena s radostí, s věčností, se sdílením. Ale my máme tyto vadné podvědomé vzorce hluboce zakořeněny a tak zbytečně trpíme na úrovni těla i duše. Když trpím, nedokážu pociťovat lásku, nemohu ji tudíž ani projevovat. Mohu si bláhově myslet, že jsem dobrý člověk, když tolik trpím, když to utrpení vydržím. Většinou trpím kvůli něčemu, nebo kvůli někomu. A to je projev velké nelásky, protože když kvůli někomu trpím, podvědomě ho stavím do role viníka, já jsem oběť a vzniká začarovaný kruh obviňování a výčitek. To nikdy nevede k ničemu prospěšnému. Já, pokud si přeji žít v lásce, nedovolím nikomu, aby mi ubližoval, nebudu nikomu ubližovat. Nemusím trpět a připadat si jako oběť a spasitel zároveň.

A pokud mám problémy s koleny, někde nedokážu žít skutečnou pokoru, to znamená, že nedokážu rozlišovat co mohu měnit…… a to jsem pouze já sám, moje prožívání, moje pocity, myšlenky, postoje…….a to co měnit nesmím… to jsou ostatní….. to se mám pouze naučit přijímat. Když nedokážu žít pokoru, prožívám velmi často pocity ponížení, nedocenění, nesvobody a nelásky a potom buďto přímo, či nepřímo obviňuji sebe i ostatní a to k ničemu hezkému nevede.

Proto, když mě bolí koleno, začnu přemýšlet, kde se v poslední době mohu cítit ponížena, nedoceněna, kde obviňuji sebe nebo okolí z něčeho, co se mi nedaří, nelíbí. Když budu chvilku přemýšlet, zcela jistě to objevím, potom stačí si uvědomit, jak je to zbytečné, celou situaci prosvítit a říci si takto už to nemusím prožívat, už mohu lépe, v pokoře a lásce. Učit se měnit postoje k tomu co prožívám je velice prospěšné. Uvědomovat si stále, že vše, co prožívám si vědomě i nevědomě tvořím já sám. Nejsem oběť, loutka, jsem tvůrce. Tvůrce je ale plně odpovědný za své dílo. Proto k vytváření přistupuje s láskou, odvahou a pokorou. A nese následky toho co a jak vytvoří .

V poslední době ke mě přichází stále více a více lidí, které trápí problémy s konečníkem….. vlastně to pouze potvrzuje, že doba nazrála k tomu, že se nemáme brzdit něčím, co je staré, nepotřebné. Pokud se nám stane, že se projeví problémy s konečníkem, tělo nám tím dává informaci, že se těžko, bolestivě zbavujeme starých nepříjemných emocí. Místo toho, abychom emoce prožili, dali jim volný průchod a tak se jimi dále nezatěžovali, z nějakého důvodu v nás zůstávají a nás to potom i ve fyzické rovině na našem těle bolí, způsobuje nám to nepříjemné pocity. Můžeme se přece učit zbavovat se starého bezbolestně a příjemně. Přijměme to, že vše, co nás v životě potká jsme si určitým způsobem na základě fungování zákona příčiny a následku způsobili my sami,ale bez sebeobviňování…… máme to zkrátka prožít, uvědomit si proč se nám to stalo, nechat sebou projít v důsledku toho vzniklé emoce a poučit se a jít dál bohatší o zkušenost. Nemáme lpět na starých věcech, starých vztazích, starých bolestech, zklamáních a křivdách. To nám nic nepřináší, pouze ubírá. Určitě při potížích s hemoroidy použijeme i prostředky na zmírnění příznaků a potíží, výborná je dubová kůra, ale pokud nezpracujeme potíž na úrovni naší mysli, může se stát, že potíže na těle načas ustoupí, ale jen na čas. Vždyť naše tělo má za úkol dávat nám signály, když se zastavíme, místo abychom šli ve svém vývoji vpřed.

Krk souvisí s naší pátou čakrou, s centrem komunikace. Komunikace je prostředek dorozumívání se s ostatními, je to prostředek kontaktů mezi lidmi. Pokud naše komunikace není harmonická, tedy pokud nejsme schopni z nějakého důvodu vyjádřit co si přejeme nebo nepřejeme, co potřebujeme, co se nám líbí nebo nelíbí, jaké máme postoje a pocity, je to projevem zablokování komunikačního centra.

Jak se stane, že se naše komunikační centrum zablokuje? Zablokuje se záhy, když se  jako malé děti učíme komunikovat s druhými.  Naši milující rodiče nám nevědomě působí bloky tím, že nesprávně reagují na naše podněty. Například nedokáží přijmout to, že i když jsme malí, máme málo zkušeností, žádné formální vzdělání, ještě ani neumíme správně vyslovovat, přesto nejsme hloupější  než oni, přesto jsme stejně dokonalé lidské bytosti se stejnými právy jako oni, velcí, zkušení a notabene více zablokovaní… A tak se stane, že nám často vůbec nerozumějí, tedy naší dětské komunikaci…. nereagují správně na naše vyjadřování potřeb, přání a pocitů a my přijímáme nevědomě tyto jejich reakce jako odmítání, projevy nelásky a už se nám vytváří neharmonická komunikace. Tím to ale nekončí, protože se nám blokuje i komunikace se sebou samými, ztrácíme schopnost vnímat své pocity, natož je vyjadřovat. Blokujeme se až tak hluboce, že přijmeme to, že nemůžeme vyjadřovat své postoje, přání a pocity, protože  by na  to okolí reagovalo odmítnutím  a to nás bolí. Tak se nevědomě uzavíráme do jakési pasti a v té žijeme aniž bychom si to uvědomovali.

 A naše tělo je nástrojem našeho rozvoje a tak nás začne upozorňovat, že je něco špatně v naší komunikaci. Symbolika je jasná. Něco, co by bylo zdravé vyjádřit, sdělit jsme neřekli, zůstalo to v nás, není to nic hezkého, je to například strach, je to potlačená potřeba vyslovit přání, potřebu. Uvízlo mi to v hrdle, v krku…… a já to na úrovni těla pociťuji jako omezení, knedlík v krku mi brání polykat, nutí mě chrchlat, pokašlávat, v noci, když si lehnu mě to až dusí. Dusím se vlastními hleny, vlastními nevyjádřenými slovy…… Cesta k vyléčení je jednoduchá:  zkusím si uvědomit, co jsem v poslední době neměl odvahu vyslovit, co jsem spolkl, co mi uvízlo v krku a teď mi to dělá ty  fyzické potíže. Ty fyzické potíže jsou signálem toho, že mi to škodí i na úrovni netělesné, že to poškozuje moji duši, moji psychiku. A tak bych měl sám, nebo pod vedením někoho zkušeného hledat ta nevyslovená  slova, věty a uvědomit si co mi brání to vyslovit, kde to ve mě vzniklo a tento blok odtranit. Učit se otevřeně komunikovat se sebou samým, se svým okolím. je to práce těžká, ale když se to začne dařit, přináší to do našeho života mnoho pěkného, zbavuje nás to zbytečných tenzí, omezení a nakonec i fyzických potíží. Nikdo to za nás neudělá, musíme my sami. Stojí to však za to.

Afty jsou velice nepříjemné vlastně otevřené jizvy v uvnitř dutiny ústní. Co symbolizují naše ústa? Všimněte si malého dítěte: ono začíná poznávat a přijímat svět pomocí úst – saje svoji první potravu, mateřské mléko. Pusinkou nasává životodárné mléko a tudy dál potrava potuje do zažívacího traktu ke zpracování. Ústa jsou to první čím dítě uchopuje svět, život, pomocí úst má kontakt s matkou, později si ocucává prstíky, všechno olizuje, dává do pusy. Tudy vlastně vstupují první podněty zvenčí. Na druhé straně také pomocí úst začíná dávat o sobě světu vědět: kňourá, pláče, křičí, když ho něco trápí, když na sebe potřebuje upozornit. Pomocí úst začíná formulovat první slova, první sdělení o sobě. Tak roste a vyvíjí se u něho schopnost pomocí řeči vyjadřovat své pocity, přání, postoje, říkat : „to mi dělejte a to mi nedělejte….“  ale ono se to neučí samo, oni ho to učí ti, kdož se o něho starají, kdo ho formují.. většinou rodiče. A pokud rodiče sami nedokáží  vnímat a vyjadřovat svoje pocity a postoje, přenesou to na své děti. A tak žijeme s nesprávnými modely myšlení, vyjadřování. A neumíme a nedokážeme, mnohdy z podvědomého strachu, vyjádřit co opravdu cítíme, co si přejeme, nebo co nechceme. Nevyjádříme to, někdy dokonce i vědomě, protože máme nepěknou zkušenost, když jsem se o to pokusili, byli jsme odmítnuti, umlčeni, potrestáni. Tak si to necháme v sobě, ale ono to v nás zůstane ve formě vzteku, vzteku na na ty druhé, na nás samé a začne to rozleptávat dutinu ústní, vytvoří se afty. Pořádně to bolí, stále to cítíme, brání nám to v přijímání potravy, někdy dokonce i v mluvení. Ale my, jak jsme negramotní co se týče znalostí o tom jak fungujeme, jak neznáme svoji mysl, nedokážeme to rozpoznat, čím jsme si tu bolest a omezení způsobili a tak čekáme, až ty afty zmizí. Někdy pro potlačení příznaků a bolesti použijeme léky…..A když se nebudeme učit znát sami sebe, mechanizmy toho jak fungujeme jako myslící a cítící bytost, budeme čas od času žít s afty v ústech, budeme to považovat a něco normálního, vždyť to občas potká každého. Přijmeme postupně normu, že je normální občas být nemocný….. a co takhle přijmout novou normu, určitě příjemnější: Je normální být zdravý!

Ale pokud přijmeme tuto normu za svou, musíme také dělat vše pro to, abychom ji skutečně žili. Tedy učit se rozeznávat svá omezení, neprat se s nimi, ale učit se jich zbavovat. To znamená, učit se otevřeně, bez bázně komunikovat sami se sebou a také s druhými. Za základě rovnosti, vzájemného respektování a v lásce. Potom nebudeme plní aftů a nevyjádřeného vzteku a bolesti.

Jak je to s nemocemi našich malých dětí? Proč onemocní jejich malé tělíčko? Je přece tak čerstvé, neopotřebované a přesto onemocní. Onemocní totiž z nás, z nás dospělých, z těch, kdož ho mají opatrovat, milovat, něžně hýčkat, vést nenásilně k jeho rozvoji, svobodě a zodpovědnosti za vlastní život. A co my místo toho děláme? Dítě omezujeme svými představami, strachy, majetnictvím a dalšími našimi nezdravými modely myšlení a konání. Považujeme ty malé bytosti za něco nesamosatného, nesvéprávného, místo abychom vnímali jejich otevřenost, čistotu a odvahu poznávat život, bráníme jim často v rozletu svými příkazy, zákazy, podmínkami….. Nejsme přeci nic víc než oni, i když jsme o něco větší a starší! Oni nejsou hloupější než my! Naopak, jsou daleko otevřenější všem podnětům k rozvoji než my. A tak je krásně omezujeme, vlastně jim nejsme  schopni v tom našem omezování projevovat skutečnou lásku. Skutečná láska je v rovnosti, svobodě a vzájemném respektování. A nakolik my respektujeme jejich osobní potřeby, jejich přání? Neznamená to je nechat vyrůstat bez vedení, ale mělo by to být pouze láskyplné vedení, nikoliv manipulace a citové vydírání. Podívejme se někdy na to jim děláme s druhé strany, jakoby bychom to byli my sami, koho takto manipulujeme. Nám by se to určitě nelíbilo: představte si sami sebe jak vás někdo posadí na židli a cpe vám do úst něco, co vám vůbec nechutná a nutí vás to spolknout. A když vám to zvedne žaludek, ještě vám dá na zadek. Tak to činíme našim milovaným dětem …… co z takového našeho jednání asi cítí? Lásku? To těžko…. a dítě potřebuje lásku tak jako květina slunce a ranní rosu. A když už je náš tlak na dítě tak veliký, že ho nemůže snést, posledním pokusem aby se toho tlaku zbavilo je nemoc. Přijde horečka…Jeho tělo a duše se dostaly do tak velkého tlaku, že horečka je prostředek vypuštění toho tlaku, který nemůže vydržet. A teď to přijde: zkouška pro nás, co uděláme, jak zareagujeme? Uvědomíme si že s dítětem zacházíme tvrdě a bezcitně, začneme měknout, projevovat mu lásku, svobodu, začneme ho přijímat bez podmínek a omezení? Pokud ano, neznervózníme z jeho nemoci, přijmeme ji a budeme se láskyplně trpělivě o něj starat: budeme ho laskavě hladit, říkat mu pohádky, dávat mu pít, budeme veškěré své úsilí věnovat tomu, aby dítě pocítilo náš skutečný zájem o něj. Nebudeme jeho nemoc brát jako překážku v našich plánovaných aktivitách, ale přijmeme ji jako příležitost ke vzájemnému sblížení. Nebudeme k dítěti tak krutí, že mu hned nasadíme lék, který potlačí příznaky jeho volání po lásce. Nezasedneme k televizi zatímco vlivem chemických látek vyženeme horečku….. budeme s ním aby cítilo naši přítomnost, nejem fyzickou, ale hlavně citovou.  Když se nám skutečně otevře srdce, dítě to pocítí, jeho tělo zaktivizuje samoléčící schopnosti a nemoc rychle pomine. Nebude k ní důvodu. Když takhle přišla horečka na Matýska, napadla mě jedna říkanka:  Mňamňau dělá kočička, zavři svoje očička. Neběhej už po dvorku, spinkej milý kocourku. Tak jsem byla stále s ním a potichu mu opakovala tuhle říkanku. Za chvíli usnul, jeho stav se zlepšil, chvíli byl vzhůru a potom sám začal říkat mňau…já už věděla, že chce zase uspat, aby čerpal spánkem síly, tak jsem zase opakovala říkanku, až usnul. Tak to bylo celý den a celou noc a ráno Matýsek bez horečky dostal chuť k jídlu, odpoledne už běhal a druhý den byl úplně v pořádku. Od té doby, když je unavený, sám začne říkat mňau….a my už víme, že potřebuje naši přítomnost, když usíná.

V lidském životě jsou určité etapy, mezníky. Jedním z takových mezníků je nástup dítěte do školky. Dítě ve věku 4 let je připravené trávit určitý čas v kolektivu vrstevníků, získávat nové podněty, navazovat nové kontakty, učit se nacházet místo v kolektivu.

Kdysi nebyly školky, rodina víceméně trávila čas spolu, otec například pracoval na poli, matka obstarávala domácnost, připravovala jídlo a s dětmi ho nosila pracujícímu otci na pole. Děti viděli svého otce pracovat, byly přímo u toho, když přestal obdělávat pole, poobědval to samé co oni, mohli s ním promluvit, proběhnout se kolem něho, větší děti obstarávaly ty menší, zároveň jim předávaly určité dovednosti a tak rodina byla více v kontaktu, vnímala přítomnost dalších členů rodiny a vše bylo více osobní. Dnes děti často ani nevidí otce odcházet do práce, to co dělá v zaměstnání si těžko dovedou představit, sourozenci často nevyrůstají spolu, protože maminka dá starší dítě do školky, aby měla větší pohodu na miminko. Tak se vlastně vytváří určité trauma oddělenosti, osamělosti, to, co kdysi předávala dětem rodina, dnes supluje profesionální odborná práce učitelek ve školce. Určitě to má svoje pozitiva, ale vzhledem k vytváření vazeb mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci to není ten nejlepší způsob. 

 Zde jeden příklad: mamince se narodilo miminko, tak, aby měla více klidu dala staršího syna , který samozřejmě vyžadoval pozornost a chtěl zabavit, do školky. Tam si pohraje s dětmi, naučí se spoustu nového a maminka se může věnovat miminku. A přišla mononukleóza.  Dítě bylo muselo zůstat  doma, potřebovalo péči, dietu, kontroly u lékaře….. a maminka byla nemocí přinucena se mu věnovat. A dokonce při jednom odběru krve malý prohlásil, že radši bude chodit na tu krev, než do školky. Maminka se divila, ráno se mu sice do školky moc nechtělo, ale odpoledne se vracel spokojený. Kde tedy vznikl problém? Malé dítě, když přijde sourozenec, je sice zvědavé na to nové, celé těhotenství ho rodiče i babičky „masírují“ jak to bude výborné, že bude mít sestřičku či bratříčka, se kterým si bude hrát…..ale domů přinesou něco malého, často to křičí, pořád se všichni okolo něho motají, jemu říkají: “ počkej, teď musím dát pít miminku,… nešahej na něj máš špinavé ruce,… teď si s tebou nemohu hrát, musím ho přebalit…“ A malé dítě si to přeloží: “ je tu někdo kdo mi bere pozornost, tedy lásku rodičů, je to můj sok, nelíbí se mi to, cítím se ohrožen, jsem sám….“ V tomto rozpoložení ho dají do školky, aby se ho defakto zbavili…. A přijde nemoc, ta přece donutí mamku, taťku, babičky….. aby si mě všímali, aby se mnou zabývali. 

Určitě není řešením dítě mít jen doma, nezdravě se na něj upnout, vytvářet závislost….. ale pokud dá maminka starší dítě do školky když přijde domů miminko, je na problém zaděláno….navíc, pokud to udělá s pocitem “ alespoň se ho na půl dne zbavím“…. dítě to skutečně cítí jako ohrožení a velice mu to byť na nevědomé úrovni ubližuje.  Nacházet ta nejlepší řešení navíc v dněšní velmi uspěchané době je těžké, ale mnohdy stačí, abychom si my dospělí představili, jak by nám asi bylo, kdybychom na místě našeho dítěte byli my sami, nezapomenout, že i my jsme byli dětmi. Není jednoduché být rodičem, dobrým rodičem, ale určitě jsou cesty jak vytvářet vřelé a láskyplné prostředí pro naše děti.

Nemoc dítěte je odrazem stavu jednoho a druhého rodiče a zároveň jejich vztahu a jejich vzájemné komunikace. Čtyřletý chlapeček dostal dávivý kašel, dráždivý, nepříjemný kašel. Samozřejmě je rozumné použít bylinný sirup na odkašlávání, zajistit pitný režim, klid a  věnovat dítěti péči a pozornost. Co bylo ale příčinou toho, že chlapec kašle tak, že se dusí, nemůže pořádně mluvit…. den předtím došlo k hádce jeho rodičů. Nastala situace, kdy se rodiče silně názorově střetli, vzájemně se obviňovali, vyčítali si, dokonce na sebe křičeli. Oba stáli nesmiřitelně na svém, nebyla cesta k dohodě, ani jeden nechtěl ustoupit, protože měli oba pocit, že kdyby ustoupili, měl by navrch ten druhý. Dítě toho bylo svědkem. Jeho dětská, čistá mysl, otevřené srdíčko si situaci přeložilo po svém: “ Je ohroženo moje bezpečí, necítím láskyplné prostředí rodiny, cítím se samo, bez opory, nemohu to ale nijak ovlivnit, jsem samo. Jsem malé dítě, nevím si s tou situací rady, nedokážu vyjádřit, že se mi to nelíbí, že mě to zraňuje. Dusím se  tím strachem.“ A to se otisklo na jeho fyzickém těle dráždivým dusivým kašlem…. 

Samozřejmě nejlépe by bylo, takové situaci předejít, aby to dítě nemuselo zažít. Ale pokud by se nedorozumění rodičů neřešilo, oni by to  jen nevyjadřovali slovně, ale uvnitř by stejně byl vztek, zloba, dítě by neoklamali. Ono by to pocítilo a na nevědomé úrovni by to zaznamelo jako stejné ohrožení. Východiskem tedy je uzdravování obou rodičů, hledání vnitřních příčin jejich nespokojenosti,  jejich odstraňování  a tím uzdravování jejich prožívání, jejich vztahů a tím  také zmizí situace, které dítě traumatizují a způsobují jeho nemoci.

Měli jsme před časem rodinné setkání. Bylo nás kolem stolu jako obvykle hodně. Povídali jsme, jedli a pili, bylo nám spolu hezky. Dlouho jsme se neviděli s jedním z mých bratrů, který pracuje a žije v zahraničí. Ale byla tu jedna věc. Druhý den jsem ráno brzy musela vstávat, jela jsem na seminář. Naše besedování se protáhlo do pozdních nočních hodin a já už bych nejraději odešla spát. Ale nedokázala jsem toto své přání projevit, odůvodňovala jsem si to tím, že bratr tu je po tak dlouhé době, zase odjede a ostatní ještě chtějí sedět,……tak jsem to vydržela, ale uvnitř jsem v sobě dusila vztek, že oni ještě nehodlají končit. Nakonec jsem šla spát pozdě a s pocitem vzteku na sebe, že jsem nedokázala říci co chci. Druhý den mě začal zlobit nosohltan, pálilo mě v krku, přišla rýma a vůbec mi nebylo dobře. Nemohlo mi být dobře.  Neuměla jsem situaci vyřešit správnou komunikací se sebou ani s ostatními.

Tak jsem si uvařila čaj, lehla si  a začala probírat, co jsem vlastně udělala špatně. Zaprvé jsem nedokázala projevit své přání: skončit besedování a jít spát. 2. Dusila jsem v sobě vztek na druhé….pořád by seděli a povídali i když já už to nechci. 3. Pod tím vším byl strach z toho, že když projevím své přání, budu za to od ostatních hodnocena negativně, vždyť jim zkazím sezení…4. Negativní hodnocení ostatních podvědomě pro mě znamená odmítnutí, projev toho, že mě nemají rádi.5. Nevážím si sama sebe, svých potřeb, nedokážu je projevit. To vše bylo pod mojí nemocí. To vše způsobilo, že můj organizmus reagoval jak reagoval, aby mi podal informaci, že něco v mém cítění, myšlení a konání není v pořádku. Tak jsem tyto všechny věci znovu ve své mysli prošla, uvědomila jsem si je, zjistila jsem, že příště mohu klidně projevit své přání, nabyla jsem důvěry v to, že to dokážu říct tak, abych druhé neobvinila ani neurazila a poděkovala jsem sama sobě a dané situaci za možnost posunout se v prožívání k souladu, tedy také ke zdraví a větší spokojenosti sama se sebou a tím i s druhými. Další den mi bylo o moc lépe a do tří dnů byly všechny příznaky nemoci pryč. A byl pryč i ten emoční blok.

Pokud bych si celou prožitou sitauci takto neuvědomila, nezpracovala ji, příště bych  v podobné situaci reagovala stejně  a tak by moje tělo muselo opět podat informaci o tom, že dělám něco špatně  – prostřednictvím nemoci. A já se mám učit cítit svoji moc na svým životem a situacemi, které mi přináší, nežít oběť  a tím pádem nemoci, ale žít pána svého života, tudíž toho, kdo si je vědom své ceny, své síly a své odpovědnosti za vše co žiji..