Víra je jistě to, co nám může život obohacovat, zlepšovat. Co to je víra? Víru máme každý, i ten, kdo tvrdí, že nevěří v podstatě věří, věří v to, že v nic nevěří. Víra je součástí našeho každodenního života. Například věříme v to , že se ráno probudíme, když večer usínáme. Věříme, že přejdeme ulici aniž by nás srazilo auto, věříme, že napíšeme diktát z češtiny, věříme, že dostaneme mzdu za odvedenou práci, věříme, že potkáme partnera, věříme, že budeme mít dítě…. to vše je naše víra. Potom věříme, že něco dokážeme a když tomu věříme, skutečně to dokážeme… stane se to realitou, protože naše víra v naše schopnosti nastartuje v našem těle i mysli mechanizmy, které vedou k dosažení našeho cíle. Věříme vlastně sami sobě.
Potom je další stupeň víry a ta se týká širšího úhlu našeho života. Týká se přijetí určitého modelu, určitých principů, na nichž stojí existence našeho života, vesmíru. Víra je to, co přijmeme vnitřně a pokud uvnitř máme utrpení, přefiltruje se skrze toto utrpení. Víru nám mohou prakticky vnutit rodiče, to když ji žijí pouze v mysli a ne srdcem…. pokud to je vnucené, stane se časem, že v dospívání dojde k odklonu od této formy víry, protože ji dotyčný nepřijal vnitřně, neztotožnil se s ní. Pokud mám skutečnou víru, v srdci, nemám potřebu ji nikomu dalšímu vnucovat. Pouze cítím radost, když ji mohu s někým svobodně sdílet.
Ale stejně pokud víru máme, věříme například v Boha, jako stvořitele, věříme v Prozřetelnost, ….tuto naši víru filtrujeme skrze naše neléčené utrpení, které jsme zažili jako děti. Vůbec o tom nevíme a tak to takto zdeformovaně žijeme a takto zdeformovaně věříme a předáváme to dál našim dětem. Například pokud nemám léčené svoje vnitřní utrpení, moje víra je vlastně vírou v utrpení…. a já potom svým dětem předávám toto utrpení i víru v utrpení aniž bych to věděla. Pokud žiji neléčené utrpení, tímto filtrem vnímám i události ve svém životě a tak to utrpení zvětšuji.
A nemám jinou možnost, než takto zdeformouvanou vírou ubližovat svým dětem. Myslím si, že jim pomohu vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka tím, že jim říkám že jim ho vzal Bůh…. a děti si spojí Boha s příčinou své ztráty. Jak se potom k tomuto Bohu mají obracet o pomoc?
Moje víra zdeformovaná neléčeným vnitřním utrpením mě vede k nepochopení toho, co je pokora, toho být pokorný. Zaměňuji potom pokoru za utrpení. Myslím si, že když trpím, jsem pokorný. Když trpím, nemohu pociťovat lásku a pokora je spojena s láskou. S láskou k veškerým projevům života. Láska, pokud je prvotním impulzem existence v jakékoli podobě, zcela určitě by neničila své výtvory, projevy utrpením….
Projevem skutečné pokory je to, když se učím rozeznávat co mi náleží měnit, řešit a to potom měním či řeším. A na druhé straně rozeznávat co mi nenáleží měnit nebo řešit a to přijímám bez emocí, pocitů křivdy, bez výčitek, bez obviňování. Pokud toto dokážu, žiji pokoru, lásku a přináší mi to života radost, klid, harmonii.