Afty jsou velice nepříjemné vlastně otevřené jizvy v uvnitř dutiny ústní. Co symbolizují naše ústa? Všimněte si malého dítěte: ono začíná poznávat a přijímat svět pomocí úst – saje svoji první potravu, mateřské mléko. Pusinkou nasává životodárné mléko a tudy dál potrava potuje do zažívacího traktu ke zpracování. Ústa jsou to první čím dítě uchopuje svět, život, pomocí úst má kontakt s matkou, později si ocucává prstíky, všechno olizuje, dává do pusy. Tudy vlastně vstupují první podněty zvenčí. Na druhé straně také pomocí úst začíná dávat o sobě světu vědět: kňourá, pláče, křičí, když ho něco trápí, když na sebe potřebuje upozornit. Pomocí úst začíná formulovat první slova, první sdělení o sobě. Tak roste a vyvíjí se u něho schopnost pomocí řeči vyjadřovat své pocity, přání, postoje, říkat : „to mi dělejte a to mi nedělejte….“  ale ono se to neučí samo, oni ho to učí ti, kdož se o něho starají, kdo ho formují.. většinou rodiče. A pokud rodiče sami nedokáží  vnímat a vyjadřovat svoje pocity a postoje, přenesou to na své děti. A tak žijeme s nesprávnými modely myšlení, vyjadřování. A neumíme a nedokážeme, mnohdy z podvědomého strachu, vyjádřit co opravdu cítíme, co si přejeme, nebo co nechceme. Nevyjádříme to, někdy dokonce i vědomě, protože máme nepěknou zkušenost, když jsem se o to pokusili, byli jsme odmítnuti, umlčeni, potrestáni. Tak si to necháme v sobě, ale ono to v nás zůstane ve formě vzteku, vzteku na na ty druhé, na nás samé a začne to rozleptávat dutinu ústní, vytvoří se afty. Pořádně to bolí, stále to cítíme, brání nám to v přijímání potravy, někdy dokonce i v mluvení. Ale my, jak jsme negramotní co se týče znalostí o tom jak fungujeme, jak neznáme svoji mysl, nedokážeme to rozpoznat, čím jsme si tu bolest a omezení způsobili a tak čekáme, až ty afty zmizí. Někdy pro potlačení příznaků a bolesti použijeme léky…..A když se nebudeme učit znát sami sebe, mechanizmy toho jak fungujeme jako myslící a cítící bytost, budeme čas od času žít s afty v ústech, budeme to považovat a něco normálního, vždyť to občas potká každého. Přijmeme postupně normu, že je normální občas být nemocný….. a co takhle přijmout novou normu, určitě příjemnější: Je normální být zdravý!

Ale pokud přijmeme tuto normu za svou, musíme také dělat vše pro to, abychom ji skutečně žili. Tedy učit se rozeznávat svá omezení, neprat se s nimi, ale učit se jich zbavovat. To znamená, učit se otevřeně, bez bázně komunikovat sami se sebou a také s druhými. Za základě rovnosti, vzájemného respektování a v lásce. Potom nebudeme plní aftů a nevyjádřeného vzteku a bolesti.