Slova, výrazy, pojmy jsou prostředkem naší mezilidské komunikace. Abychom se mezi sebou domluvili, potřebujeme nějaký nástroj, který nám pomáhá vyjadřovat druhým co potřebujeme, co si přejeme či co si nepřejeme, co se nám líbí či nelíbí, co nám pomáhá popisovat námi vnímanou realitu. Je to to, co nás vlastně pomáhá spojovat s ostatními lidmi. Nejprve si musíme jako malé děti pojmy, slova, výrazy osvojit, naučit se vnímat co si pod nimi představujeme a potom se prostřednictvím těchto slov dorozumíváme s druhými lidmi. To, že my nazýváme věc, na kterou si sedáme ke stolu židlí, je vlastně naše vzájemná dohoda s ostatními… měla jsem na vysoké škole spolužáka, který byl trochu excentrický, a ten se hodně zamýšlel nad tím, co je to slovo, jak se prostřednictvím slov dorozumíváme navzájem a udělal takový malý pokus. Svého malého syna učil od malička nazývat předmět, který nazouváme na nohu, tedy botu, váza. A protože to dělal soustavně, jeho malý syn přijal do své mysli spojení: to, co si obouvám na nohu se nazývá váza…… a tak když chtěl jít ven, poprosil tátu, aby mu nazul vázu….. Byl to poněkud drsný pokus, nevím dnes jak vše dopadlo, ale určitě potom nemohlo být jednoduché, změnit toto vytvořené spojení. U pojmu bota, váza, stůl, chléb….těch, které se vztahují k hmotné konkrétní věci je to trochu jednodušší, aby se více lidí shodlo na tom co tyto pojmy pojmenovávají. Složitější je to u abstraktních pojmů, například pojmenování pocitů: radost, žal, strach, jistota, teplo, chlad, …. je to již těžší se přiblížit, protože to je velice individuální, co pod těmito pojmy jednotliví lidé vnímají.
A tak se dostávám k pojmu duchovno, duchovní…… je to pojem velmi často používaný. Myslím si ale, že to, co pod pojmem duchovno vnímáme je často velmi rozdílné. Hodně se staví proti sobě dva pojmy: duchovno, jako symbol něčeho vyššího, ale na druhé straně také něco mimo praktický život – proti tomu stojí pojem materiálno, symbol pro hmotu, hmotné věci a praktický život. Je to následek našeho dvojakého vnímámí života, rozlišování na špatné a dobré, na nižžší a vyšší. Jsme uvězněni v modelech rozporů, protipólů, nepřátelství. Máme často zúžené zorné pole do dvou rovin :plus a minus. Je to způsobeno tím, že nějak jsme zapoměli na to, že celý vesmír je jeden jediný celek, kde vše má své místo, kde jedno ovlivňuje druhé, každá akce vyvolá reakci. Vše má své místo ve vesmíru, v našem životě, nic není jen špatné a nic není jen dobré. Vždy záleží, jaký tomu dáme podtext a jak danou věc použijeme, z jakého úhlu ji nahlídneme. Duchovno není v rozporu s materiálnem. Obojí je projevenou částí existence. Někdo z nás má dáno více a snadněji vnímat realitu projevovanou v její materiální podobě, jiný zase v její nemateriální , duchovní podobě. Ani jeden není lepší ani jeden není horší. Pokud zúžím své vnímání reality pouze na duchovní úroveň, za čas se dostanu do stavu nezdravého pro prožívání života na této Zemi, vlastně „ulítnu“. Pokud zúžím své vnímání reality pouze na materiální úroveň, hrozí mi druhý extrém, tedy přehnaný pragmatizmus, skepticismus a pesimismus.
Obě roviny bytí jsou darem a zároveň příležitostí, pomocí obou se máme rozvíjet a učit lepšímu a zdravějšímu prožívání. Pokud je od sebe oddělím, můj vývoj se zastaví. Jen každodenním spojováním obou rovin bytí mohu dospět k vnitřnímu klidu, fyzickému a psychickému zdraví, spokojenosti a štěstí. Vesmírné zákony platí pro obě roviny bytí, jak pro duchovní tak pro materiální, my bychom se je měli učit znát a hlavně jejich působení rozeznávat a podle toho žít. Náš duch, duše se nemůže projevit bez prostřednictví našeho těla a naše tělo bez duše by nebylo tak úžasným nástrojem získávání zkušeností a rozvoje.