Jeden mnich věnoval velkou část svého života tomu, aby si ujasnil, jak se liší peklo od ráje. Jednou měl sen. Dostal se v něm do pekla. Byli tam lidé, seděli před kotli s jídlem, každý měl velmi dlouhou lžíci. Ale byli hladoví, hubení, umoření. Dokázali si jídlo nabrat, ale trefit se dlouhou lžící do úst se jim nedařilo. Přiběhl čert a křikl: Mnichu, pospěš si, jinak zmeškáš cestu do ráje! A tak se mnich otočil a spěchal do ráje. Uviděl tam stejný obraz: lidé kolem kotle, dlouhé lžíce, nabírají pokrm a vzájemně se krmí. Všichni byli veselí, sytí, spokojení.

Obě skupiny řešily stejnou situaci, jen ti v pekle dohlédli jen a jen na sebe, proto hladověli…. Ti v ráji viděli i ty druhé, dokázali se s nimi domluvit a bylo to ku prospěchu všech.

Pokud vidím jen svůj prospěch, často se mi stane, že se dostanu do neřešitelné situace. Když jsem schopný vnímat druhé jako sebe, vidět prospěch nejen pro sebe ale i pro druhé, konečný výsledek je vždy přínosem i pro mě samotného.

Pravidlo čistoty úmyslů je to, na co bychom neměli v životě zapomínat,vše co děláme, by mělo být příznivé pro mě i pro lidi v mém okolí.