Nedávno u mě byl na konzultaci chlapec…. objednala ho maminka, že prý na něj už nic neplatí, ať dělají co dělají, neposlouchá, je vzdorovitý….. no nejprve jsme hovořili ve třech.. vlastně to byl monolog maminky… stížnosti na chlapce… neposlouchá nechce se učit, nechce si uklízet, je vzdorovitý, často se zavírá do svého pokoje, nechce chodit do kroužků, které mu vybrali, nechce chodit spát když mu řeknou, neplatí na něho ani když zvýší hlas……. chlapec mlčel… já mlčela… jen jsem vnímala jak se chlapec jakoby scvrkává… jako by se chtěl vypařit… prostě u toho, co říká maminka nebýt, neslyšet to…po chvíli jsem maminku poprosila, ať se jde projít, venku je krásně…

Když maminka odešla, zeptala jsem se chlapce, zda se chce napít, zakýval hlavou a vypil celou skleničku skoro naráz… potom se nadechnul a zeptal se…. a můžu mluvit taky já?…..

No jasně, co mi chceš říci?…. a neřeknete to našim?..zeptal se… samozřejmě že vše zůstane mezi námi dvěma když chceš…. ožil a začal vyprávět…. pořád ho rodiče za něco kárají, musí chodit do kroužků, které mu vybrali oni a které ho nebaví, nemůže si obléci co chce, ale co mu matka připraví…. je mu 10 let… stále slyší: jak to sedíš?… hrbíš, se… kroutíš se na židli… kam to koukáš?… to mě neposloucháš?…. proč nemáš lepší výsledky ve škole, hloupý nejsi.. jsi jen lajdák… co z tebe bude?….  kolikrát ti to mám opakovat?… a často na něj křičí…. a jeho z toho bolívá hlava, nemůže pořádně spát, nemá chuť k jídlu…. má pocit, že jim na něm všechno vadí – co dělá, jak mluví, co ho baví, jaké má nápady a zájmy… „jsem pro ně divnej“…. proč mi to dělají?…. tak proč mě měli, když mě vlastně nechtějí?….. to už byla silná káva…. skoro už brečel… ale vůbec se pláči nebránil, slzy mu tekly proudem, podala jsem mu kapesníčky a on frkal a smrkal a potom řekl: “ a když na mě řvou, tak já jakoby ohluchnu…. prostě to nemůžu poslouchat…. bolí mě uši a buší mi srdce… tak vypínám… a někdy když takhle vypnu, přiletí facka!…. abych prý se vzpamatoval!…. ufff…. pomyslela jsem si….to je krutosti vůči jednomu dítěti… a vlastních rodičů….

…a jak já ti v tom mohu pomoci?… co myslíš?…..zeptala jsem se ho….

…no vlastně jste mi už pomohla, že jsem to ze sebe vysypal…. moc mě to už tlačilo, bolelo, trápilo… měl jsem pocit, že prasknu…. teď se mi tak nějak ulevilo….. ale už vím, možná byste mohla našim vysvětlit, že nejsem divný… jen jsem možná jiný, než si mě představujou a chtějí mít….. možná to pochopí…..

Udělala jsem výměnu, chlapec šel na zahradu a maminka si sedla do křesla….. byla celá rozevlátá, zrůžovělá, že prý je u nás moc hezky, jak se pěkně prošla, vyčistila si hlavu, že by to potřebovala častěji, ale nemá čas… musí stále kontrolovat toho jejich nemožného kluka… už prý na to nemá sílu…… a tady jsem se napojila já… řekla jsem jí, že má radši chodit na procházky a nechat synka ať si píše úkoly sám, ať si sám připraví věci do školy, ať se zabývá ve volném čase tím, co ho baví a a ať ho nenutí do kroužků, které ho nebaví… že se všem uleví….. nejdřív koukala jako opařená, potom si vydechla a řekla…. tak on by se měl rozhodovat o tom co chce a neche dělat sám?….. vždyť je na to malý, my přeci víme co je pro něho nejlepší…. a tady jsem zasáhla: ano!!!! on ví nejlépe co ho baví, co ho zajímá, on si má vybírat kroužky a zájmy, dejte mu prostor a uvidíte, jak se vybarví, když to poříd nebudete dusit….. uši ho přestanou bolet, bude spát jako dudek, nebude vzdorovitý… on to jak k němu přistupujete pociťuje jako nelásku, nepřijetí jeho samého, trpí tím….. zkuste to a uvidíte….

Odcházela se lszymi v očích, že ji nenapadlo, že jsou tak krutí a jak jejich přístupem syn trpí, že ji to moc mrzí…..

Asi za týden mi kluk volal, že si vzal od mamky mé číslo a děkoval mi, že jsem rodičům pomohla aby ho měli opradu rádi…. skutečně toto vyslovil….. a že prý je to u nich doma úplně jiné, mamka chodí na procházky, někdy se i proběhne, táta ho tuhle vzal s sebou na ryby, ale nejprve se ho zeptal, zda se mu chce…..a ve škole to je dobré, některé kroužky zrušil, a jeden nový si vybral sám a baví ho to….

..no, co dodat……