Proč je pro nás tak těžké umět přát druhým… krásu, úspěch, zdraví, bohatství, slávu, štěstí, spokojenost… možná proto, že když my sami nejsme spokojení se svým životem, je pro nás spokojenost někoho druhého něčím, jako je rudý hadr pro bejka…. prostě nás to dráždí…. rozdrážděný býk se v aréně sebedestruktivně pustí do boje s vycvičeným toreadorem… my se po takovém rozdráždění pouštíme do boje sami se sebou, závist, kterou cítíme vůči tomu, kdo nás rozdráždil svým štěstím, úspěchem, krásou…. naší závistí netrpí… vlastní závistí trpíme jen my sami…..závist je jed, který nás otravuje, až nás úplně otráví, pokud se nerozhodneme, že ji ze svých pocitů vypustíme….

Pokud já sama nedokážu cítit , štěstí, spokojenost, závist a zloba mi štěstí nepřinese…. naopak….

Pochopit a přijmout, že moje štěstí a spokojenost je jen v mých rukách, je cestou …. dlouhou, ale smysluplnou…

Pokud já jsem smutná, když v mé blízkosti bude člověk, který je veselý, dobře naladěný, bude pro mě přínosnější, když mu budu jeho dobrou náladu přát, než když se budu užírat tím, že on je veselý a já ne… buduli mu přát jeho veselost, zákon rezozance mě odmění: energie radosti bude postupně vyměňovat energii mého smutku… tady se projevuje úsloví „přej a bude ti přáno“…. někdy se to projeví rychle, někdy pomaleji, ale určitě je to lepší cesta, než si pěstovat svoji špatnou náladu a ještě se navíc užírat tím, že ten druhý má náladu dobrou… je to jen práce s myslí a s pocity, samozřejmě hodně sebekázně… ale jde to! Aloha!!