Kailás je posvátná hora tyčící se uprostřed drsných plání Tibetu. Role, jakou hraje v praktikování budhismu je dokladem toho, že vnímání reality je skutečně zcela individuální, co je pro jednoho normální, druhému se může jevit jako něco nepochopitelného. Pro lidi od nás „ze západu“ je dobývání vrcholů hor něčím, co nám přináší pocity síly, vítězství, slávu a ocenění okolí. Jsme ochotni obětovat pro to peníze, nasadit pro ten báječný pocit i vlastní život.

Tibetští budhisté uvažují zcela jinak. Aby bylo možno spatřit horu v celé její kráse, je třeba dívat se na ní z dostatečné vzdálenosti. Žádné lezení na vrchol! Obcházet horu, to je to pravé, vidět ji ze všech stran! Něco takového umožňuje poutní okruh – kora. Obcházení Kailáse je pořádným sportovním výkonem. Okruh 53 kilometrů v nadmořské výšce 5000metrů. Poutník během obcházení hory symbolicky prochází úplným cyklem života a smrti, během této cesty si připomíná své skutky, poté, co okruh dokončí, projde branou smrti, zjeví se znovuzrozen.

Pro budhisty je nejdokonalejším tvarem kruh, symbolizuje nekonečný cyklus znovuzrození, kolo života. Obcházení Kailáse je vlastně vytváření takové mandaly vlastní chůzí. I nejvýznamnější chrám ve Lhase, Džókang, je postaven tak, že uličkami, které jsou rozesety kolem něho můžete procházet tak, že Džókang vlastně obcházíte dokola a vytváříte tak mandalu.

Pomyslné vytváření kruhu chůzí, zklidňování mysli, rekapitulace skutků, jejich přijetí, pochopení a popřípadě odčinění upřímným odpuštěním je určitě přínosné i pro nás, kteří žijeme v neustálém spěchu, pod tlakem na výkon, s myslí zaplněnou zbytečnostmi, ovládáni svými emocemi, prožívajícími neustálý a většinou neuvědomělý strach. Máme prostor obcházet svůj Kailás, stačí si udělat chvilku, třeba si i sundat boty a pocítit dotekem chodidel sounáležitost se Zemí, uvolnit mysl a spojit se s prostorem, jehož jsme součástí. Nemusíme se  se životem prát, snažit se nad ním zvítězit, stačí ho skutečně prožívat v jeho plnosti a kráse.