Smrt, jak toto téma pojmout?

Celý život získáváme spoustu informací, některé jsou nám vnucovány, jiné si vybíráme sami, …“ víme toho hodně..“…. ale je oblast, kde informace zásadně chybí, oblast, která je jakoby vytěšňována, tabuizována, obcházena…. ja to téma smrti….

Smrt nevytěsníme, nezakážeme, neprospěje nám ani to, když ji budeme chtít ignorovat. Smrt je součástí našeho života. naše „vyspělá“ západní kultura…. se k tomuto tématu staví jako pštros, který strká hlavu do písku a myslí si, že není vidět…..

V poslední době mívám často klienty, známé, kteří toto téma otevírají, protože se smrt fyzicky objevila v jejich životě… někdo blízký jim zemřel, nebo oni sami byli konfrontováni se smrtí třeba fatální diagnozou…..

Setkávám se s tím, že se lidé, kterým někdo blízký zemřel, zlobí…. dostanou se do pozice, kdy smrt blízkého nedokážou přijmout a zlobí se….. na toho zemřelého, na tu smrt, na život, jehož součástí smrt je, na sebe, že se s tím nedokáží vypořádat… a tak se dostávají do bludného kruhu, oslabují se psychicky, energeticky, fyzicky… a nikam to nevede, jen do slepé uličky nihilismu, deprese, beznaděje…. a v konečném důsledku i k vážným nemocem fyzického těla…

Smrti se nemusíme bát…. smrt nebolí…. mnohdybolí umírání, ale tam je dnes mnoho cest jak umírajícímu pomoci od fyzické bolesti. Bolest ze strachu z umírání je jiná věc…. umírající totiž často trpí svým strachem ze smrti, z toho, že neví co vlastně smrt je, neví, co ho po smrti čeká…. ale velice často trpí také tím, že jeho blízcí si nevědí rady jak k tomu, že umírá přistupovat, on vnímá, že oni se trápí,…. a cítí se vinem za jejich trápení…. začarovaný kruh, kde mnoho lidí prostě trpí, trápí se, bojí se….

Cestou k tomu, aby chom se zbytečně netrápili, nebáli je prostě se smrtí seznámit… a tím, že se s ní seznámíme, ji můžeme přijmout a to nás osvobodí od zbytečných strachů, trápení a úniku energie….

Smrt je podle mě stejný stav, jako je stav, než se narodíme…. než jsme se narodili, prostě jsme nebyli…. a s tím myslím nemáme problém, toho se nebojíme, to nevytěsňujeme…. potom se narodíme, žijeme…. to je proces…. a ten proces končí smrtí, která je jen přechodem do stejného stavu nebytí, jako před narozením…..narození a smrt jsou jen dva body na jedné úsečce…. nic víc, nic méně.

To, jak prožijeme dobu mezi těmito dvěma body je na nás….. v tom jsme zcela svobodní…. samozřejmě nás formují rodiče, škola, okolí, asi i jakýsi náš osud, ale víceméně jsme svobodní v tom, že situace, které nám život přináší můžeme prožít podle svého… a to je v postoji, jaký k dané situaci zaujmeme…..

Často se mě lidé ptají, proč tu vlastně jsme, jaký je smysl našeho života, když stejně všichni jednou umřeme…. smysl vlastnímu životu můžeme dát jen my sami…. na to nám nikdo neodpoví, to nám nikdo nenalinkuje…. podle mě je smysl lidského života v poznávání sama sebe, okolností života, učení se reagovat v určitých situacích, v tom, že se učíme žít tak, abychom neubližovali ani sobě, ani druhým…. abychom se učili poci’tovat radost z drobných prožitků každého dne, abychom si učili vážit svého zdraví, abychom potenciál, který nám byl dán i v podobě naší mysli, iteligence využívali k tomu, abychom se učili být tolerantní, svobodní, láskyplní…. abychom jednou, až přijde ten okamžik smrti vydechli s pocitem, že jsme tu nebyli zbyteční….

Některé staré národy dokázali žít tak, že dokázali vycítit čas, kdy přicházela smrt, beze strachu, bez odporu odešli ke stromu, pod ním si sedli, naposledy vydechli a byl konec…. konec jejich fyzické existence jako jedinečné lidské bytosti…. a toto dokázat je podle mě veliký dar…..

Můj dědeček byl pokorný hodný člověk…. a umřel tak, že si v 72 letech ráno uvařil bílou kávu, nalámal si do ní chleba, jak měl zvykem…. a nestihl ji vypít…. když přijelo ARO, káva byla ještě vlažná… doktor prohlásil: “ taková smrt je požehnání… to bych si také přál…“

Jsou i určitá cvičení, techniky, kterými se můžeme symbolicky na smrt připravovat….. neznamená to se na smrt těšit… to asi není v lidské přirozenosti…. ale prostě se učit smrt přijmout, to nám přinese velkou úlevu…

Samozřejmě, že vztah ke smrti je spojen s naší vírou…. ale znám dost takzvaně věřících lidí, kteří v okamžiku smrti někoho blízkého reagovali jakoby byli zcela bez víry…. dokonce se zlobili „na Boha“…. co jim to udělal…. skutečná víra, nikoliv slepá, nám pomůže se s opravdu těžkými situacemi v životě vyrovnat. Ale věřit jen když je to vše tak, jak já chci…. a když to je jinak víru ztratit, to vlastně vůbec nevěřím…..to jen moje Ego si něco namlouvá…. to je jen falešná víra…

Smrt zůstane součástí života, nic s tím neuděláme… předtavte si, že by člověk byl nesmrtelný…. vždyť život, přestože je krásný, není žádná procházka růžovým sadem…. je to dřina…. představte si, že to nemělo konce…. přál by si to opravdu někdo, být nesmrtelný?…….

Učme se žít tak, abychom jednou mohli vydechnout s pocitem, žet ten život za to stál…. Aloha!!!