V našem kulturně historickém prostoru je již dlouho uzákoněná povinná školní docházka… to je asi ve své podstatě smysluplnné….
Proč asi děti „musí chodit do školy?“….. asi proto, aby se zde něco dozvěděli, něco naučili, aby se zde i socializovali… podle mě socializace je důležitá složka školní docházky…. kdysi jsme přemýšleli o tom, že bychom vyučovali dcerku sami, doma… oba vysokoškoláci, odhodlaní dát svému prvnímu dítěti to nejlepší… dlouho jsme to promýšleli a diskutovali a nakonec jsme dospěli k tomu, že dcerku do školy posílat budeme… zásadním důvodem byla pro nás právě ta socializace… dát jí nutnou sumu vědomostí a znalostí, kterou nám určoval zákon by nebylo tak složité, navíc, dcerka toužila po informacích, po vzdělání a byla velmi nadaná, snad na vše od matematiky, přes jazyky po umělecké předměty….potřebovala kontakt s vrtevníky, potřebovala se naučit obhájit, prosadit v kolektivu….to by jí domácí vzdělávání nemohlo dát…
Dítě většinou touží po poznání, po získávání nových vědomostí a dovedností.. to je jeho přirozenost… ale každé dítě je jiné…. každé má jiné vrozené dispozice iteligenční, emoční, komunikační, pohybové, ……. dítě potřebuje podpořit v touze po poznání toho kde žije, po poznání okolností života, po poznání sebe sama… potřebuje mít ale svobodný a podnětný protstor pro svoji touhu poznávat… a někdo poznává skrze četbu, přemýšlení, někdo skrze logiku a počítání… někdo skrze manualní činnosti, někdo skrze umělecké činnosti, někdo skrze přímou verbální komunikaci, někdo skrze pohybové aktivity…. a toto bohužel stávající systém vzdělávání u nás nepojímá a děti tlačí a uzavírá do omezeného prostoru předmětů a jejich klasifikování… Každé dítě potřebuje pocítit úspěch… úspěch především v tom, že je respektováno jako individualita, jako jedinečná bytost….
Motivace porovnáváním výsledků s druhými může podle mě fungovat možná ve sportu… ale jen u těch, kdo jsou obdařeni a motivováni soutěžit a porovnávat se takto… někdo prostě více prožívá proces než výsledek… a toto náš systém vzdělávání ignoruje… stále jde o výsledky o porovnávání, hodnocení, známkování… a proces, cesta, prožitek je opomíjen….
Čím menší dítě, tím podle mě je důležitejší právě prožitek, než samotný výsledek…
Když to převedu na příklad dělání domácích úkolů, pro dítě je důležité co prožívá při dělání úkolu, nikoliv to, jak úkol udělá… toto ovšem my dospělí většinou nejsme schopni rozeznat, pochopit, přijmout…. sedneme si k dítěti a už bychom chtěli, aby co nejrychleji a zcela bezchybně úkol napsalo, splnilo…jakobychom byli zakletí, zcela jsme zapoměli, že jsme také byli dětmi a jak nás tlak rodičů na to, abychom úkoly udělali rychle, bezchybně znervózňoval, jak nám byl nepříjemný, jak nám ubíral chuť úkoly dělat….
Kdyby dítě vše umělo, nemuselo by vůbec navštěvovat školu a vzdělávací proces… nebylo by potom potřeba profese učitelů…. ředitelů škol… úředníků školských odborů a ministerstev…
Děti vlastně vytvářejí hodně pracovních příležitostí… jen tím že jsou… no může to vypadat jako divná úvaha, ale mě prostě napadá…
Sednout si k dítěti píšícímu úkol může být náramný společný zážitek, nebo také traumatizující zážitek… a vlastně pro oba… a potom je ještě další možnost… nechat dítě být ať si úkol udělá samo… bez našeho kontrolování, bez našeho kritizování, bez našeho hysterčení….jen být připraven na to, že dítě třeba samo přijde se na něco zeptat, že se přijde o něčem poradit, něco prodiskutovat…
Dávejme dětem prostor se projevit, dávejme dětem šance dělat chyby a tím se přibližovat k úspěchu… Aloha!!!