Napadl právě první letošní sníh…. šla jsem zrovna se psem proběhnout se do lesa a procházka se psem není jen vyvenčení psa, pobyt  na čerstvém vzduchu, ale něco jako meditace… meditace činností.

Chůze lesem, kam napadl sníh, ještě neporušený stopou zvířat ani člověka, je přímo rituální.

Jdu, vnímám zvláštní ticho lesa, které dokáže vytvořit jen sníh… vnímám zvuk svých kroků, vnímám stopy, které po mě zůstávají ve sněhu, a které občas překryjí stopy pobíhajícího psa….

Jen jdu, můj dech se stává pravidelným,  mé srdce krásně tluče, moje kroky jsou rytmické… prostě jen Jsem, mám vše co potřebuji, nic mi nechybí ani nic nepřebývá, Jsem teď, tady, jsem to já a to je celé mé Bytí.

Při procházce lesem si čistím myšlenky, dělám prakticky mentální hygienu, třídím myšlenky a některé recykluji – npaříklad, když objevím ve své mysli téma strachu, zaměřím se na pocit strachu, potom na příčinu toho strachu, obvykle zjistím, že ten strach nic neřeší, ba naopak, že mě brzdí       v řešení  situací a tak ho propustím, dám mu volnost, tím uvolním prostor ve své mysli a v pocitech, aby se tam mohla pěkně usadit jistota, naděje, bezpečí…. a tak jak jednotlivými kroky zanechávám otisk na Zemi, svými myšlenkami zanechávám otisk nejen ve své Mysli, ale Prostoru a tak vlastně ovlivňuji nejen sebe ale  i ostatní.

Tak jako každý náš krok zanechává stopu ve sněhu, tak každá naše myšlenka, každé naše slovo, každý náš pocit zanechává stopu, otisk v Prostoru, ve Vesmíru…. a některé stopy jsou přínosem pro nás i pro ostatní, jiné jsou jakousi šerednou šmouhou, která nepřináší nic hezkého, nic prospěšného… tvoří jen jakýsi přebytečný „smog“…. proto važme svá slova, sledujme a řiďme své myšlenky a měňme své pocity, neboť tato stopy zůstávají a ovlivňují náš život, naši budoucnost…

Krásné adventní dny!