V poslední době se poměrně často diskutuje jak nakládat s dětmi, které někdo zplodí, porodí a potom je buďto odloží přímo do babyboxu, nebo se jich hned po porodu zřekne, popřípadě není schopen, nebo ochoten?…. se o dítě starat s tak mu je buď odebráno, nebo ho sám odloží ať se postará stát, nebo někdo jiný…

K tomuto tématu se cítím býti poněkud oprávněna se vyjadřovat, nejen jako terapeut, kterému prošlo za ty roky „rukama“ mnohé děti, i rodiče….. ale především jako matka tří dětí, z toho jednoho adoptovaného.

Nejmladšího syna jsme si přáli, to již jsme měli své dvě biologické děti… a zkrátka jsme se všichni domluvili, že by nás mohlo být v rodině více a že jsou i děti, které nežijí v rodině, ale v ústavu, tak rozšíříme naši rodinu takto.. zkusíme pěstounskou péči a třeba se časem  podaří i adopce.

Absolvovali jsme s manželem všechny testy, které měli vyloučit, že bychom byli nějak narušení  a naopak potvrdit, že jsme způsobilí pečovat o dítě. Samozřejmě, že teoreticky hrozilo i to, že bychom z testů vyšli špatně…. a potom by nám třeba mohli odebrat naše děti….. díky Bohu jsme prošli, děti nám zůstali a přibylo třetí…. bylo mu 3,5 roku, když jsme si ho nahého převzali v kojeneckém ústavu, oblékli do přivezeného oblečení a odvezli zatím  – jako pěstouni domů.

Byl krásný, šikovný, milý…  když se svkléknul, složil si oblečení vzorně do  komínku, než začal jíst, čekal na povolení… neznal cukr, protože čaj byl vždy již oslazený a nějakou dobu se divil, že já si sedám také ke stolu a jdu jíst s ostatními, protože vypadám jako „teta“…z kojeňáku… neznal pohlazení, před ním uhýbal, co je pusa na dobrou noc neznal…učil nás trpělivosti, empatie, mírnosti, také nás učil nebrat si to osobně, když jsme se zeptali: “ chceš se objemout?“  ………..a odpověď zněla: “ ne“……to vše si časem tak nějak sedalo, ale určitý odstup od ostatních lidí má v sobě syn zafixovaný dodnes… do dospělosti…..

Nikdy jsme mu neskrývali, že se narodil někomu jinému…. prostě naše stanovisko je takové, že ne každé dítě se narodí svým rodičům…. důležité je, aby někam patřilo, aby cítilo, že je přijímáno bez výhrad, že je milováno….

…ale podle mě je velice důležité, aby se do rodiny dostalo co nejdříve, protože citové deprivace ze sebelepšího ústavu, kde pracují vynikající odbornice jako tety…. jsou obrovské a člověk, který ústavní péčí po narození prošel se jich nikdy nemůže zcela zbavit. I přes kineziologie, i přes další techniky odblokování, přes úpřímné povídání a vysvětlování v průběhu let od dětství do současnosti, si v sobě nese něco z té osamocenosti v prvních  chvílích, letech života.

Pokorně prosím všechny, aby zodpoědně zvažovali, zda opravdu chtějí počít dítě, zda jsou připraveni se o ně starat, dávat mu láskyplnou péči. Lidská bytost je křehká, počátek života je zásadní pro formování vědomí sebe sama, pro celkovou vyrovnanost a odolnost….pro vytváření vztahů, pro zakotvení v životě…

Pokorně prosím všechny, kdo rozhodují o tom, jak s dětmi, které nechce, nebo nemůže mít v péči biologická matka, nakládali velice uvážlivě, aby nehleděli na formality, na politické ambice, ale aby  se celou věcí zabývali s vědomím veliké zodpovědnosti, aby brali v úvahu zkušenosti lidí, kteří s dětmi narozenými někomu jinému žijí nebo žili….

Pokorně prosím všechny, kdo mají možnost a prostor nejen fyzický ale především „srdeční“, nenechávejte děti strádat v ústavech sebedokonalejších a sebemodernějších… dítě potřebuje rodinu – jako mládě smečku… jen tam získá obraz sebe sama, jen tam získá vše, co potřebuje k dalšímu rozvoji…. toto vše ovlivňuje nejen jeho citový rozvoj, ale i rozvoj inteligence, rozvoj fyzický.

Dnes je paradoxní situace: je hodně lidí, kteří si přejí počít a pečovat o dítě a nedaří se jim to… je mnoho umělých oplodnění…. A na druhé straně rodí děti lidi, kteří od počátku vědí, že se o ně nebudou starat, nebo  zjistí velice záhy , že se  o dítě starat nebudou, nemohou…. ale také není přiorzené  rodit jen tak děti a spoléhat na to, že se postará stát, nebo pěstouni, náhradní rodiče…. dnešní svět je plný paradoxů….

Svoboda je sestrou zodpovědnosti a to bychom měli mít stále na paměti.