Přestože počasí v týdnu bylo velice deštivé a předpověď na víkend 12. až 14. září byla nepříznivá, několik se nás rozhodlo prostě nerezignovat a na Pomezní Boudy, odkud jsme plánovali na Sněžku jít, odjelo…. Odjížděli jsme za vytrvalého vydatného deště…. přijeli jsme na Pomezky a déšť pomalu ustával, večer již nepršelo.
V pátek večer jsme seděli v seknici u čaje a povídali si, narazili jsme i na téma Pokora, strach…. a nenásilně si u toho sahali na vlastní pocity…. ráno mi někteří účastníci řekli, že na základě večerního povídání dospěli k rozhodnutí, že na Sněžku půjdou, ale ve dne, za světla… že si uvědomili, že by večerním výstupem asi něco natvrdo dokazovali sami sobě, že dospěli k pokoře a důležité je jít, jedno kam a kdy… že prostě půjdou a navzájem si potom vyměníme prožitky: denní i noční….
Ráno jsme se probudili do slunečného počasí, to nám zvedlo náladu… a tak část osazenstva odešla na Sněžku a část jsme se vydali na rozcvičovací procházku podél Černého potoka ke Kostelíčku, ještě jsme udělali okruh kolem Kraví hory a jen v tričkách jsme se vrátili na chalupu. Nádhera, byli jsme odměněni za to, že jsme to nevzdali, že jsme se nenechali odradit předpovědí…. možná i vlastní pohodlností…
Večer jsme připravili čelovky, teplé oblečení, svačinku a dali si budíky na 2,30 v noci. Po rychlém čaji jsme ve 3 hodiny ráno vyšli…. Výstup v dokonalém tichu a tmě, kterou protínaly jen světýlka našich čelovek byl velice příjemný, báječně jsme prožívali každý krok. Na Sněžku jsme doarzili kolem půl šesté, východ slunce jsme čekali v 6,20h…. ale nedočkali jsme se ho, tedy ne tak, abychom ho zrakem sledovali. Zvedl se silný vítr, mraky byly až na Zemi, ale to nám vůbec nevadilo…. na vrcholu Sněžky jsme si dali teplý čaj z termosky, kousli jsme do svačiny a vydali se zpět. Cestou se rozednívalo, sledovali jsme mraky jak se válejí po horách, sledovali jsme ještě skoro spící přírodu, ticho,klid, to vše nám zpříjemňovalo cestu….
V posledním úseku začalo mrholit, vítr ale ustal a my jsme spícími Pomezními Boudami dorazili na chalupu a užili si čja, kávičku, míchaná vajíčka od šťastných slepiček a chleba s pažitkovou pomazánkou. Unaveni a spokojeni jsme ještě na chvilku zalezli pod peřinu a odpočívali. U oběda jsme se sešli denní i noční poutníci …..
Oběd byl úplnou hostinou na oslavu naší cesty, našeho prožitku, ani jsme slovy nedokázali vyjádřit radost, pocity, které nám zůstanou když se vrátíme zase domů…..a každý sám za sebe jsme si slíbili, že to zase někdy zopakujeme….
V podstatě jsme prožili meditaci v činnosti, v chůzi, v podstatě nám bylo jedno zda dojdeme až na Sněžku, do cíle,….. důležité pro nás bylo, že jsme na cestu nastoupili, že jsme šli…. a když jsme si potom povídali co pro nás vlastně ta cesta byla, někdo přišel na to, že tam šel v energii touhy, jiný v energii nadšení, další v energii důvěry, .. moudrosti, někdo si prostě splnil svůj sen, jiný překonal strach ze tmy, z neznáma…. vlastně jsme tou cestou prožili sebeléčení….na úrovni tělesné, emoční, mentální, energetické.
Děkuji všem účastníkům, děkuji Horám, děkuji přírodě, děkuji počasí, děkuji Krakonošovi…. Aloha!!!
