Ne každý má svůj sen, sen o tom, co by chtěl vytvořit, jak by chtěl žít…. někteří z nás sen mají, přijdou vlastně s tím snem na svět… je to jejich životní poslání, ten sen postupně přetvářet ve skutečnost, žít ho.

Jak to poznáme, že máme svůj sen, který bychom měli přetvářet ve skutečnost?… jednoduše: prostě nás život stále hází do situacích, kde se s obrysy toho snu potkáváme, kdy se obrysy snu stále více objevují, kdy nám chodí i naproti situace a lidé, vše, co by mohlo naznačovat, že máme svůj sen žít.

Někdy ale život udělá takovou rošádu, že nám pošle do života někoho, kdo zpočátku vypadá jako součást toho našeho snu, jako ten, kdo by spolu s námi ten sen mohl uvádět v realitu, tvořit ho.

Ale protože fáze vytváření snu ve skutečnost jsou postupné, a abychom se dostatečně posílili, aby nás život prověřil, zda ten skutečně chceme žít, dostaneme se někdy do situace, kdy ten, kdo o tom snu s námi mluvil, kdo verbálně projevoval nadšení pro jeho realizaci, najednou, když nastane skutečně doba, kdy je třeba něco udělat, rozhodnout se, sebrat odvahu, překonat překážky…. najednou jakoby váhal, jakoby byl zdrženlivější v odhodlání sen s námi žít…. Ano, tak to často bývá.

Jedna věc je mít sen, druhá opravdu se odhodlat a i něčeho pro jeho realizování vzdát. A my lidé často něco chceme, o něčem sníme, ale nejsme ochotní, schopní o to zabojovat, třeba se svojí pohodlností, se strachy, se zažitými vzorci…… a tak se stane, že my máme ten sen,  máme to odhodlání, tu odvahu, tu sílu i pokoru, ale ten druhý, ne….

Položím otázku: je správné se kvůli někomu svého snu vzdát? Nebo se vzdát toho člověka a svůj sen vytvářet i bez něho?

Řešení je  na každém z nás….. musíme se prostě rozhodnout. Pro sen, nebo někoho, s kým třeba budeme žít, ale ztratíme svůj sen, ztratíme tím ale i část sama sebe, náš život bude plošší, prázdnější….. a za čas třeba poznáme, že jsme se vzdali opravdu něčeho podstatného, podstatnějšího, než byl  vztah, který jsme udržovali jen díky tomu, že jsme se vzdali svého snu….

Někdy je ještě čas se rozhodnout, opustit to, a toho, kdo nám vlastně brání žít náš sen, někdy je ale příliš pozdě a tak nám nezbyde, než žít bez našeho snu, bez radosti, bez nadšení, jako bez Duše….a život nám může dát dar: když odhodlaně, s pokorou a láskou jdeme za svým snem, pošle nám do cesty někoho, kdo je také rozhodnut a odhodlán svůj sen žít a zjistíme, že naše sny jsou skoro stejné, že vlastně chceme žít sen společný… Aloha!!!!