Počet psů chovaných lidmi za poslední roky roste velmi výrazně. Pamatuji se na dobu, kdy jsme si pořizovali prvního psa…. někdy před 30 lety…. a protože jsme bydleli v panelovém domě, dali jsme mu boudu na balkon…..  byli jsme jediní, kdo psa takto choval.. v celém sídlišti. Každé ráno jsme s ním před odchodem do práce běhali na plochou dráhu, aby se vyvenčil… potom si pes zalezl do boudy a objevil se až při našem příchodu z práce… první co jsme já nebo manžel udělali, bylo vzít psa na plochou dráhu a vyběhat a vyvenčit ho. Před spaním ještě jeden z nás se psem ven alespoň podél řeky. Nenepadlo by nás nechat venčit psa v okolí domu. Náš čas a péči nám pes vracel tím, že byl absolutně klidný, neštěkal, nijak se neprojevoval…. dokonce někteří sousedé zjistili až po roce, že vlastně psa na balkoně chováme… a dost se tomu divili… tedy tomu, že je tak klidný a zdánlivě nenáročný…. Pes dostával možnost dostatku pohybu, naší pozornosti, proto s ním nebyly žádné potíže. jen nám vracel to, co jsme dali my jemu.  Čas, které jsme mu věnovali byl také časem, který jsme věnovali sami sobě. I to ježdějí na kole s dvěma kýbly na jatka pro neproprané vnitřnosti, jejich čištění, krájení, vaření, zamrazování… to vše obohacovalo náš život, to nás všechny spojovalo a energeticky vytvářelo soulad. Pes to vnímal s tak nám naši energii vracel poslušností, bezproblémovostí, i svojí dlouhověkostí. A odešel v 15. letech bez utrpení, o vánočních svátcích…. chyběla nám, bylo nám po ní smutno, ale to je život. když se naplní , nezbývá než to přijmout.Byla to vzájemná spolupráce, vzájemné učení, vzájemná radost. A všem nám to prospívalo.

Dnes, když jdu sídlištěm, pokud sejdu z chodníku, hrozí mi velmi reálné nebezpečí, že šlápnu do psího hovínka. Potkávám spousty lidí, jak venčí psa ve městě…… někteří se dokonce skoro nevzdálí od domu, ve kterém bydlí. Honem, vyvenči se, udělej potřebu ať můžu domů, do tepla, k TV, PC…… nedají psovi ani sobě ten čas, prostor odejít někam do volného prostoru, vyřádit se, společně si pohrát, vybít přebytečnou energii, provětrat se.

Pes člověka obdarovává Láskou, nehodnotí ho podle toho, jak je vzdělaný, jaké má společenské postavení, kolik má peněz, jeli mladý a krásný či ne….Pes člověku ukazuje, že Láska může být čistá, bezpodmínečná, odevdaná. Pes dává najevo své „city“, nebojí se je projevit, jevlastně odvážný…. člověk se bojí dávat své city najevo, má strach projevit svá přání, snaží se různými způsoby získat přízeň okolí, prestiž, hromadé věci, aby zaplnil prázdnotu ve svém srdci. Pes mu ukazuje, že stačí mít místo kde složím hlavu, že nemusím mít množství zásob, abych se cítitl bezpečně, že se nemusím bát projevovat své city, tužby, přání….. A jak je stále více lidí žijích ve strachu, nepociťujících bezpečí a hledajících Lásku, kterou neumějí nacházet ve svém srdci, tak přibývá psů držených lidmi.

I když psa nebudete venčit tak jak skutečně potřebuje, nebude se na vás zlobit. Vžd, když odejdete, bude na vás čekat, při návratu vám nic nevyčte, bude vás vítat s nesmírným nadšením. Smečka se schází, je to důvod k radosti. Ano, pes se chová pudově. jeho zdánlivé projevy citů mohou být vlastně pudovým chováním…. ale není náhodou ta sounáležitost se smečkou přirozená, prospěšná? Proč bychom se od psa nemohli něco učit? Třeba tu sounáležitost, přímé jednání, pokoru a hlavně otevřenost. Projevujme svoji přízeň psům, ale projevujme ji i lidem!