Žena je od přírody stvořena k tomu, aby byla fyzickým nositelem nového života, pokračování lidského rodu. Proto má v oblasti pánve uloženy ženské orgány. Dělohu, vaječníky, vejcovody, vagínu. Miminko se narodí a když je to holčička, všechny tyto orgány již má ve svém těle. Ale protože do určitého věku, do určité doby není jejím posláním přivádět na svět děti, tyto orgány sice pracují, jsou funkční, ale ještě ne naplné obrátky… tedy neprobíhá menstruační cyklus, netvoří se vajíčka… V tomto dívčím, panenském období ale přesto zásadně přijímá roli ženy. A to nejen tím, jak je vychovávána, ale především tím, jak nejbližší ženy v jejím okolí, především matka, dokáží svoji ženskost po všech stránkách žít. A to, jak maminka, potažmo i babičky prožívají své ženství formuje budoucí prožívání holčičky, až dospěje do věku ženy. A již ve velmi ranném věku se stává, že holčička dostává chybné programy toho, jak žít, jak se cítit jako žena. Jen taková maličkost jako je to, že holčička v určitém věku, poměrně brzy, zaregistruje, že maminka několik dní v měsíci si „něco nosí s sebou na záchod“, že si třeba stěžuje na bolesti břicha, že je trochu nevrlejší než obvykle,…. obyčejně se však na to nezeptá, ale informaci registruje…. a vzniká trauma z nedostatku komunikace a také z toho, že věci jsou neuchopitelné. Když se zeptá, často dostává odpověď, která fatálně ovlivní její prožívání ženství: “ to tě čeká taky, buď ráda, že jsi ještě malá, to si musí každá ženská vytrpět, když dospěje!“ A je tu veliké nevědomé trauma: být ženou je něco nepříjemného, měla bych se připravit na to, že až dospěju, bude to nepříjemné…“ A tak holčička roste, dospívá a když přijdou první měsíčky, ozve se někde uvnitř ní stará informace: “ to si musí vytrpět jednou za měsíc každá ženská…“ ….a její tělo nemůže než reagovat… a tak přicházejí bolesti břicha než se měsíčky dostaví, někdy i bolesti hlavy, moc silné a dlouhé, nebo moc slabé a krátké měsíčky, také jejich vynechávání…… a to nepříjemno spojené s prožíváním ženy na fyzické úrovni může přinést i výtoky, cysty, těžkosti při otěhotnění, problémy s donošením dítěte, těžké porody nebo naopak neschopnost porodit dítě sama….. a to všechno nám nevědomě  – jako takový dar nedar předaly naše ženy, matky, babičky a pokolení před tím.

Co s tím? Buďto můžeme přijmout takto:  vžyť to tak má hodně žen, možná většina, je to tak normální!!. Tak já to tak teda musím mít též. Nebo si uvědomíme, že na tom je něco špatně, bez odsuzování sebe a svých předků začneme, nejlépe s pomocí terapeuta objevovat, kde, jak a kdy tyto programy začaly a začneme je vyměňovat za nové, za ty, jež nám jsou prospěšné. Nemůžeme je potlačovat, nemůžeme s nimi bojovat. To je marné. Zůstaly by v nás. Můžeme  je jen objevit, přijmout je a jít cestou jejich nahrazování. A je to cesta dlouhá, nelehká, ale účinná. Učíme se na ní prožívat sama sebe jako ženu hezky,na úrovni těla a jeho fungování, ale především na úrovni prožívání, na úrovni pocitů.

A když se to daří, zmizí potíže před i při měsíčkách, mizí další ženské potíže, zlepšuje se i naše prožívání sexu a samozřejmě těhotenství se daří, porod je přirozený a pokud se nám narodí holčička, prospíváme i jí, neboť jí nepředáváme ty omezující programy, které jsme dříve žily. A samozřejmě se zlepšuje naše prožívání partnerství s mužem.

Být ženou je požehnáním, velkou zodpovědností ale také velikou radostí, když to  dokážeme prožívat bez traumat.