V životě všichni prožíváme fyzické i duševní bolesti. Většinou když bolest přijde, nevědomě se jí bráníme třeba tím, že zadržíme dech. Prostě ji nedokážeme přijmout, zadržíme dech, tím si bolest podržíme, místo abychom ji s výdechem pustili ven.

Stejně prožíváme nevědomě i bolest duševní. U té je to těžší tím, že si ji většinou nejsme vědomi. Něco nás v životě potká, nějaký prožitek, který je pro nás bolestný: zklamání, odmítnutí, kritika, ponížení….. ale mi si to ani neuvědomíme, tím to nezachytíme a tato bolest v nás zůstává.

 Děje se to od našeho ranného dětství  prostřednictvím rodičů. Oni nám samozřejmě nechtějí ubližovat, přesto ubližují…… jim bylo také takto ubližováno jejich rodiči a oni pokud to neuvědomí a neléčí, nemají jinou možnost, než v tom pokračovat…..

Každé dítě potřebuje lásku…… láska je nezbytná pro život ve zdraví po všech stránkách. Láska ale nekritizuje, neobviňuje, neodmítá, neponižuje, nemanipuluje, nevlastní….láska je přijetí, svoboda, odvaha, otevřenost….. a to my neumíme, protože ani naši předkové to neuměli… proto vlastně vůbec lásku neumíme žít. To, co považujeme za lásku je vše možné, ale ne láska….. a tímto neuměním žít lásku způsobujeme bolest těm, na které jsme se jako nastávající rodiče tolik těšili, které vychováváme, našim dětem. Děti jsou proti takovému našemu zacházení úplně bezbranné. Nemají šanci nám v tom zabránit. A tak vyrůstají a hromadí se v nich bolest, někdy ta bolest dá zprávu například nemocí, ale jsme tak krutí, díky bolesti, kterou v sobě máme a o níž nevíme…. že jim nasadíme antibiotika, příznaky rychle mizí a my jsme „spokojení“ , že je naše dítě zase zdravé… ale ono není zdravé, jeho duše je bolavá a informaci o tom jsme potlačili antibiotiky…. a tak to jde dál a dál…Myslíme si, co pro své děti děláme dobrého, že jim stále říkáme co mají dělat, jak se mají chovat, jaké mají podávat výkony, hodnotíme je, manipulujeme jimi, zároveň je kritizujeme a odmítáme.   Vůbec nevěříme v jejich vlastní schopnost rozlišovat, rozhodovat se,  získávat zkušenosti, dělat chyby. Jsme nemocní vlastními bolestmi a tak působíme bolest svým dětem…. je to jako epidemie. A je zde lék, ale lék, který nepotlačuje příznaky, ale skutečně léčí. Léčí tím, že jde k příčině bolesti a odstraněním příčiny může začít léčení a uzdravení.

Cesta je jedině ta, že bolest v sobě objevím, přiznám si ji, přijmu ji a prožiji ji vědomě, teď ji skutečně prožiji, v duši, v srdci, v těle. Ano, velmi stará bolest, když ji v sobě objevím strašlivě bolí, je tak stará, že tím časem narostla, nabobtnala. A já tu velikou bolest prožiji se vším všudy znovu a teprve teď začne odcházet. Odchází pomalu, ale když to přijmu, zmizí zcela. Ve mě potom zůstane volný prostor, ten, který doposud vyplňovala ta bolest. A ten prostor je třeba naplnit, teď ho mohu naplnit skutečnou láskou . Láskou, kterou najdu ve svém srdci. Lásku, kterou nehledám venku, u druhých, ale v sobě. Lásku, která je svobodná, odvážná, otevřená, bezpodmínečná a rovná. A takto uzdravená již nebudu dál šířit epidemii bolesti…..ale lásku…..