Všichni kdo máme děti, myslíme si, že je milujeme, děláme vše pro to, aby byly šťastné a zdravé. Je tomu ale skutečně tak? Jeden malý příběh: Maminka se dvěma malými syny navštívila jeden obchod, kde prodávají různé kosmetické přípravky šetrné k lidem a přírodě. Prodejna je samoobslužná, regály  se zbožím jsou na úrovni dosahu dětí. V těchto regálech jsou mýdla a pěny do koupele v pestrých obalech,  navíc vypadající jako bonbony a cukrovinky. Přitahují samozřejmě dětskou pozornost.  Účelem je zaujmout pro toto zboží dítě, které bude na rodiči chtít, aby mu ho koupil. To je účinná marketingová strategie, přes děti se výborně prodává, rodič přece nákupem zboží ukáže, jak své dítě miluje…… A tak se stalo, zatímco maminka v náručí držela mladšího syna a  vybirala zboží, druhý, čtyřletý chlapec vzal jedno mýdlo ve tvaru mušličky z regálu v jeho dosahu a dal ho k puse. Jedna z prodavaček vystartovala, vyběhla k dítěti a zakřičela že dítě mýdlo oblízlo, jak si to maminka představuje a že dané mýdlo musí zaplatit. Přidala se ještě druhá prodavačka, která prohlásila, jak je možné, že dítě mýdlo oblízlo, tvářila se u toho jakoby spadla odněkud z Marzu. Ponížená maminka mýdlo zaplatila a zvýšeným hlasem se obrátila na svého synka, že jí dělá ostudu, že si s ním neví rady. Chlapec se rozplakal a poté i maminka. Maminka s pocity selhání, ponížení, bezmoci, dítě s pocity odmítnutí, nepřijatelnosti, nelásky. Dvě  traumata…. stačí ale použít zdravý rozum a situaci vidíme zcela jinak. Dítě poznává svět, který ho obklopuje, pomocí všech smyslů, zraku, čichu, sluchu, hmatu, chuti. Nemůže mít ještě povědomí o peněžní hodnotě věcí, nemá ještě vyvinutý ani vlastnický pocit. Zkrátka poznává svět zcela přirozeně, spontánně. A najednou se mu stane, že při tomto zcela přirozeném a pro jeho vývoj prospěšném poznávání je postaveno do role viníka, nepřijatelného, nemožného individua. A vznikne pocit ohrožení zvenčí, odmítnutí a toto vše je již někde v jeho dušičce jako veliké zranění, které si dál nese životem, a na které se budou lepit další zranění. Nikdo není viník, jen se projevilo, na čem je založena naše společnost, jak nedokáže láskyplně přistupovat k dětem, jak je byznys a zisky z něho důležitější než člověk sám. A potom se my dospělí divíme, kde se bere mezi dětmi tvrdost, agresivita, drogy,….. to vše jsou projevy takovýchto zranění, která my dětem děláme od útlého věku. Snad je řešením nechodit s dětmi do obchodů….. nebo se skutečně zamyslet nad etikou byznysu a reklamy? Nejdůležitější ale je, nezapomenout, že dětská duše je čistá a jemná, velmi zranitelná a my jsme ti, kdo máme tu moc a zodpovědnost přistupovat k dětem hrubě, necitelně, nebo naopak jemně, s empatií a láskyplně.