Cesty Prozřetelnosti jsou pro nás mnohdy překvapivé a nepochopitelné. Je to tím, že vnímáme život v úzké perspektivě, nedokážeme dohlédnout jeho širších souvislostí. Potom jsme často zaskočeni událostmi, zmocní se nás strach, panika, zmatek a to nám zabrání z dané události vytěžit to pozitivní a podstatné. Těžko se dá zakázat si emoce, ani by to nebylo správné, ale pokud se naučíme emoce zachytávat, skutečně prožívat, ubráníme se tomu, aby nás obíraly o energii emoce, které nás v podstatě ovládnou. Jednáme potom v afektu, obviňujeme, vyčítáme, hroutíme se. To je sice lidské, ale zbytečné. Určitě je zdravé prožít smutek, nebránit se mu, ale rozeznáme skutečně svůj smutek? Nezaměňujeme mnohdy vztek, strach za smutek, dokážeme být upřímní sami k sobě? Natož k ostatním? Neovládají nás mnohdy zajetá klišé místo skutečných čistých citů?

Smrt člověka je to, co patří k životu stejně jako narození, jen je na opačné straně jedné cesty a pokud ji odmítáme, bojíme se jí, nic tím nezískáme, pouze se trýzníme a mnohdy i druhé. Po smrti zůstane pouze tělesná schránka, bez života, tedy bez duše . Samotné tělo nemá nic společného s duší člověka, která ji posledním vydechnutím opustila. A místo toho, abychom pokorně v lásce přijali vzniklou, byť těžkou situaci, necháváme se zcela ovládnout emocemi a ztěžujeme v podstatě duši zemřelého, aby došla do světla, kde splyne s veškerenstvem. Duše člověka je nesmrtelná, neustále se prožívanými životy obohacuje a učí, postupuje tak ve svém vývoji. Kéž bychom se dokázali takto na smrt dívat, vyhnuly bychom se zbytečným citovým újmám. Duše po smrti nějakou dobu není schopná rozpoznat, že opustila tělo a je velmi zmatena reakcemi těch, co žijí dál.
Kdybychom se zklidnili, prožili skutečný smutek, který v podstatě je smutkem nad námi samými, nikoliv nad zemřelým, protože ten již tu není, netrpí….. zachytili bychom potom možná to, co se nám jeho duše snaží sdělit. Duše odešla do světla, tam není bolest, strach, utrpení, tam je jen čistá podstata bytí a tou je láska. Když se zklidníme, necháme odejít emoce, nastane v nás klid, uvědomíme si, že ten, kdo opustil tento pozemský život by si jistě nepřál, abychom tu trpěli a truchlili, hroutili se. To by mu nepůsobilo radost, naopak by mohl cítit vinu za naše utrpení. Naše ego trpí, trápí se, ale naše duše je naplněna láskou. Pokud se místo do ega obrátíme do své duše, nalezneme tam lásku a ta je největší silou, která nám pomůže překonat všechny těžkosti.