Měli jsme před časem rodinné setkání. Bylo nás kolem stolu jako obvykle hodně. Povídali jsme, jedli a pili, bylo nám spolu hezky. Dlouho jsme se neviděli s jedním z mých bratrů, který pracuje a žije v zahraničí. Ale byla tu jedna věc. Druhý den jsem ráno brzy musela vstávat, jela jsem na seminář. Naše besedování se protáhlo do pozdních nočních hodin a já už bych nejraději odešla spát. Ale nedokázala jsem toto své přání projevit, odůvodňovala jsem si to tím, že bratr tu je po tak dlouhé době, zase odjede a ostatní ještě chtějí sedět,……tak jsem to vydržela, ale uvnitř jsem v sobě dusila vztek, že oni ještě nehodlají končit. Nakonec jsem šla spát pozdě a s pocitem vzteku na sebe, že jsem nedokázala říci co chci. Druhý den mě začal zlobit nosohltan, pálilo mě v krku, přišla rýma a vůbec mi nebylo dobře. Nemohlo mi být dobře.  Neuměla jsem situaci vyřešit správnou komunikací se sebou ani s ostatními.

Tak jsem si uvařila čaj, lehla si  a začala probírat, co jsem vlastně udělala špatně. Zaprvé jsem nedokázala projevit své přání: skončit besedování a jít spát. 2. Dusila jsem v sobě vztek na druhé….pořád by seděli a povídali i když já už to nechci. 3. Pod tím vším byl strach z toho, že když projevím své přání, budu za to od ostatních hodnocena negativně, vždyť jim zkazím sezení…4. Negativní hodnocení ostatních podvědomě pro mě znamená odmítnutí, projev toho, že mě nemají rádi.5. Nevážím si sama sebe, svých potřeb, nedokážu je projevit. To vše bylo pod mojí nemocí. To vše způsobilo, že můj organizmus reagoval jak reagoval, aby mi podal informaci, že něco v mém cítění, myšlení a konání není v pořádku. Tak jsem tyto všechny věci znovu ve své mysli prošla, uvědomila jsem si je, zjistila jsem, že příště mohu klidně projevit své přání, nabyla jsem důvěry v to, že to dokážu říct tak, abych druhé neobvinila ani neurazila a poděkovala jsem sama sobě a dané situaci za možnost posunout se v prožívání k souladu, tedy také ke zdraví a větší spokojenosti sama se sebou a tím i s druhými. Další den mi bylo o moc lépe a do tří dnů byly všechny příznaky nemoci pryč. A byl pryč i ten emoční blok.

Pokud bych si celou prožitou sitauci takto neuvědomila, nezpracovala ji, příště bych  v podobné situaci reagovala stejně  a tak by moje tělo muselo opět podat informaci o tom, že dělám něco špatně  – prostřednictvím nemoci. A já se mám učit cítit svoji moc na svým životem a situacemi, které mi přináší, nežít oběť  a tím pádem nemoci, ale žít pána svého života, tudíž toho, kdo si je vědom své ceny, své síly a své odpovědnosti za vše co žiji..