V našem životě je nekonečné množství příležitostí, které k nám přicházejí. Je ovšem otázka, kolik jich jsme schopni využít pro vlastní rozvoj. Velikými přiležitostmi k našemu vlastnímu rozvoji jsou těžké situace, týkající se vztahů, materiálního zabezpečení, zdraví, ……ale jak se my lidé k těmto situacím většinou stavíme? My je nechceme, dostáváme strach, dokonce se hroutíme…….. a proč je náš postoj a reakce taková? Jsme pohodlní, líní. Nejen tělesně, ale především mentálně. Nejsme ochotni připustit, že každou situaci si vytváříme my sami, svým konáním, myšlením, prožíváním. Většinou se snažíme hledat nějakého viníka zvenčí, mimo nás. Je to jednodušší, protože když je viník někdo jiný, lehce si ospravedlním to, že se postavím do pozice oběti, nadávám, obviňuji, hroutím se……A jsem tak zacyklen v tomto vadném modelu pojímání skutečnosti, že se stávám vlastně zakletým, pasívním, moje aktivita se redukuje na pouhé stěžování si, nadávání, obviňování. A stojím na místě, přicházím o fyzickou i mentální energii, časem přicházejí nemoci a já vlastní život vlastně nežiji, jen přežívám. Zdá se, že to jinak být nemůže. Skutečně to jinak být nemůže, pokud nezačnu měnit vadný model, který mám v sobě nastaven. Je to model pohodlnosti. Můžu ho  změnit. Je to ale veliká práce, udělat ji musím já sám, být trpělivý, odhodlaný a hlavně vnitřně přesvědčený, že to je pro mě to nejlepší, co mohu dělat.

Model pohodlnosti, lenosti nám byl předán našimi vychovateli, tedy rodiči. Protože ho žili naši rodiče, převzali jsme ho také my a pokud ho nebudeme měnit, za model tvořivý, aktivní, předáme ho našim dětem, oni svým dětem a tak to půjde po mnoho generací. Někdo může namítnout, že on přece není líný, pořád pracuje, má spoustu sportovních aktivit, stará se o domácnost, o děti, tak kde je ta lenost, pohodlnost? Objevíme ji tehdy, když se podíváme sami dovnitř do sebe. Pokud tam najdeme pocity strachu, jakéhokoliv, obavy, nepřátelství vůči čemukoliv, kritiku, objevili jsme svůj model lenosti. Lenosti, která nás zamotává do pavučiny oddělenosti, nejistoty, ohrožení, kterou nepřekryjeme usilovnou prací v zaměstnání, kariérním postupem, množstvím koníčků ani cestováním. To jsou jen vnější náplasti na náš vnitřní model žití v oddělenosti, v lenosti. Pokud začnu skutečně hledat vnitřní sílu, klid a ucelenost, stanu se i navenek silným, aktivním a zdravým. Prvním krokem je to, že přijmu skutečnost, že si za vše, co se mi děje, můžu já sám. neznamená to obviňovat se, ale vzít odpovědnost za sebe do svých rukou. Uvědomit si, že mohu vše, cokoliv, ale také s vědomím veškerých důsledků toho, co dělám. Přijmout to, že zákon příčiny a následku funguje stále a všude. Že cokoliv udělám, pomyslím, to vyvolá nějaké následky a já ty následky samozřejmě nesu, žiji.

Nebýt pohodlný znamená dělat vše opravdově, z vlastního rozhodnutí, s vědomím všech důsledků, nenechat se od toho odradit svým pohodlným okolím, nepolevit v hledání svých vadných modelů myšlení, měnit je za zdravé a sledovat, jak se můj život mění k lepšímu po všech stránkách.