Ráda bych se s Vámi podělila o zkušenosti s „tibetským padáním“, jak tomu já říkám. Poprvé jsem ho zažila před chrámem Džókang ve Lhase v Tibetu. Celé staré centrum Lhasy je mystické, přesto ale vyzařuje energii běžného každodenního života, radost a pokoru. Celý Džókang můžete obcházet kolem dokola a vytvářet tak vlastní mandalu krok za krokem. Před hlavním vchodem do chrámu, čelem k velikému budhistickému symbolu kola života s dvěma laněmi několik desítek Tibeťanů nejrůznějšího věku opakovaně padalo na zem a zvedalo se s rukama sepjatýma k obloze. Někteří padali rychle, jiní pomalu a v přestávkách popíjeli čaj a povídali si. Než jsem „padače“ na vlastní oči uviděla,  jen z knih a filmů jsem si neuměla představit co může padání člověku dát. Je to něco úplně jiného než pokleknutí v křesťanském kostele.  Postavila jsem se na volné místo před Džókangem a začala padat. Bylo to úžasné, prožitek čisté radosti spojené s pokorou, vděčností a pocit splynutí s vesmírem. Odvezla jsem si padání z Tibetu domů. Od návratu z Tibetu prostě padám. Padám sama, někdy padám se svými blízkými, padám s dětmi ve školkách, s maminkami co chodí cvičit s miminky, i některá miminka padají, padám s lidmi v kurzech a celé to padání je pro mě symbolem ne nějakého tělesného cvičení, nebo naopak modlení. Padání je pro mě vlastně neustálým prožíváním života, v jeho pádech a vzestupech, ruce sepnuté k obloze mi dávají pocit vnímat nekonečný prostor nade mnou, čelo opřené o zem mi dovoluje prožít sepětí se zemí po níž chodím, která mi je domovem a která mi dává obživu. Padání procvičuje tělo, dává rozproudit energiím v těle, čistí mysl a otevírá srdce. Proto padám a předávám padání těm, kteří chtějí padat.